partneři

Cesky Rybarsky SvazModerní rybář

Přihlášení :: Registrace
KVALØY – VELRYBÍ OSTROV
Jan Sýkora | Norsko | Komentáře

Počasí se náhle začíná zhoršovat. Stále svítí slunce, obloha je plná bílých tlustých mraků, ale vítr nabírá na síle. Jsme velmi blízko od bodu, který jsem si na GPS zadal až jako poslední možnost. I přes velké vlny, které byly ozdobeny zlověstnou čepicí, spouštíme pilkery 30 km od našeho přístavu.

 
„Teprve teď jsme na správném místě,“ zvolal můj parťák, kterému okamžitě přišel záběr a zdolává slušnou rybu. Jedním okem pozoruji druhou loď, kolegové také spouštějí pilker. Vidím, že i na druhé lodi mají všichni ohnuté pruty a užívají si ten slastný pocit, kvůli kterému je rybář ochoten udělat téměř cokoli.
 
Po dopadu pilkeru na dno přichází záběr i mně. Podle prvního výpadu usuzuji, že ryba nebude žádný obr. Po jejím vylovení k hladině vidím, že je to treska obecná v délce maximálně 90 cm. Úlovek ještě ve vodě vyhákuji a rybu pouštím zpět. Teprve po celodenní plavbě se nám konečně podařilo najít útes, kde jsou velké tresky obecné. Podivuji se tomu, že jsme je našli až 30 km na otevřeném moři, kam by se leckdo nevydal, aby riskoval, že se utopí v těch šílených vlnách. Tresky se nám zde dařilo lovit po tři hodiny, i když jsme museli často popojíždět, protože nás vítr vždy velice rychle odfouknul z útesu, kde tresky lovily kelery. Počasí však dokázalo, že má navrch a donutilo nás se vrátit zpět k pobřeží. Po cestě jsme ještě zkoušeli dvě zajímavá místa, leč marně. Opět se tam vyskytovaly pouze menší tresky (do 50 cm) a brosmy. Rozhodl jsem, že zde nebudeme marně plýtvat energií a vrátili jsme se zpět do přístavu.
 
Kdo se neptá, nic se nedozví
Vynosili jsme bedny s úlovkem k pletárně. Všiml jsem si, že naproti našemu přístavu přes fjord přijíždí kutr z celodenní mořské výpravy. Domluvil jsem se s kolegy, že půjdu zjistit aktuální informace o rybolovu ve zdejší oblasti. Nasedl jsem do loďky a vyrážím na druhou stranu fjordu. Přijel jsem k přístavu a vidím námořníka, tak sedmdesátiletého, se šedivým plnovousem, jak vynáší bedny s rybami a připravuje se dnešní úlovek zpracovat. To je on, pomyslel jsem si. Tento rybář mně určitě poskytne cenné informace. Neváhám a jdu k němu. Představil jsem se a hned jsem se mu svěřil se svými dnešními zkušenostmi. Námořník se však dvakrát přívětivě netvářil a na moji otázku, jaký měl rybolov, odpověděl velmi stroze: „Dobrý.“ Mě to však neodradilo a nabídl jsem mu pomoc při filetování. Neodmítl mě a hlavou pokynul, kam si mám stoupnout. Vytáhnul jsem svůj nůž a dal se do práce. Filetovali jsme asi 10 minut a oba jsme mlčeli. Díval jsem se na jeho zručné ruce, které třemi řezy nafiletovaly rybu a uřízly jí hlavu. A tak to šlo stále dokola, už jsem to ticho nemohl vydržet a zeptal jsem se, jestli chce pivo. Námořník pokynul, že ano, ale mlčeli jsme dál. Po deseti dalších vyfiletovaných rybách jsem si řekl, že se zde asi nic nedozvím a rozhodl jsem se vrátit k nám do přístavu. Nor mě však při loučení zastavil a zeptal se: „Počkej, chtěl jsi něco vědět o místním rybolovu!“ Otočil jsem se a nevěřil vlastním uším.
 
Pomohl jsem Norovi dočistit ryby a potom jsme si sedli na lavičku s výhledem na moře a námořník mně sdělil, že jsme nepřijeli právě ve vhodnou dobu. Květen je období velkého tání a fjord se napouští ve velké míře sladkou vodou z tajícího sněhu, což však mořské ryby nemají rády a stáhnou se potom na otevřené moře.
 
Nečekané pozvání
Nejvíce mě zajímaly informace o lovu halibutů. Námořník zašel do kutru a vytáhl srolovanou námořní mapu a začal mně ukazovat místa vhodná pro lov této atraktivní ryby. Celý výklad však zakončil tím, že zítra se vrací jeho syn z dovolené a pokud chceme, tak můžeme ráno vyrazit na moře s ním. Potom mně popřál hodně štěstí, sedl do auta a jel prodat ryby. S poněkud rozporuplnými informacemi jsem se vrátil do přístavu. Vše jsem převyprávěl kolegům a rozhodli jsme se, že s ním na ryby ráno vyrazíme. Večer jsem si ještě vyměnil baterii v GPS, protože zaznamenaná místa, která zítra navštívíme, si určitě vezmu s sebou domů.
 
Ráno nás přivítala polojasná obloha s mírným větrem. Rychle jsme nanosili vybavení do lodí a vypluli přes fjord do přístavu, kde na nás čekal kutr. Mladý námořník už tam byl a hlavou pokynul, že o všem ví. Nalodili jsme se na kutr a vypluli ven z fjordu. Cestou jsem se Nora ptal, jestli je nyní vhodná doba pro lov halibutů. Odpověděl, že ano, ale je třeba zvolit správné místo, kde se halibuti zdržují. Nyní však vyrazíme na tresky a cestou zpět se zastavíme na pár místech, kde se dá očekávat záběr halibuta.
 
Mladý Nor neomylně zamířil do míst, kde jsme včera bojovali s velkými vlnami, a zastavil kousek od útesu, kde jsme lovili tresky v délce kolem 1 m. Na první spuštění jsme ulovili jen pár tresek tmavých. Nor se zadíval na hodinky a suše konstatoval: „Ještě 30 minut.“ A opravdu! Po pár náhozech a vylovení tresek tmavých začali brát tresky obecné. Já jsem na tomto místě dostal tu největší, v délce 120 cm a hmotnosti 16 kg. Po obědě jsme se začali vracet a zkoušet lov halibuta. Mladý námořník nám řekl, že nám úlovek halibuta může v tomto období garantovat, jen neví, jak bude velký, ale záběr někomu z nás určitě přijde. Upozornil nás však, že na místech, kde loví halibuti, se obvykle nevyskytují žádné tresky, takže lov bývá nudný a je třeba se vybavit velkou dávkou trpělivosti.
 
Po dvou neúspěšných místech, kde jsme strávili asi čtyři hodiny, nám řekl, že nám zbývá poslední místo, kterému sám však věří nejméně. Rozhodl jsem se použít pouze samostatný švédský pilker a kolegové zkoušeli magické oko a maso. Po dvaceti minutách marného snažení dává Nor pokyn k vytažení nástrah. Řekl jsem si, že ještě zkusím pročesat sloupec a zvolna jsem začal zvedat pilker k hladině. Vždy jsem ho pozvedl o pět metrů a třikrát jsem ho zhoupnul. Když jsem byl asi v hloubce 30 m z celkových 80 m a zdálo se mně všechno marné, záběr přece jen přišel.
 
Nic takového jsem dosud nezažil
Připadalo mi, jako bych pilker zahákl za nárazník kamionu a snažil se ho zastavit. Během minuty byla ryba, i přes seřízenou brzdu, zpět na dně v hloubce 80 m. Nor, který to celé sledoval, zařval: „Halibut!“ Snažil se mně naznačit, že ke dnu ho nesmím pustit, neboť nás vítr odnesl k místu, kde se hloubka 80 m propadá až na 380 m. Dotáhl jsem brzdu natvrdo a zkoušel jsem rybu držet ve sloupci. Jenže zkuste udržet rozjetý kamion! Po šílených 15 minutách, kdy jsem rybě nepovolil ani metr, se začala ozývat bolest zad. Už jsem se rozhodoval, že prut někomu předám. Jenže tah začal ustávat a ryba se konečně nechala zvolna zvedat sloupcem k hladině. Hlavou se mi honily myšlenky, že je snad vyhráno, pokud háček dobře sedí. A seděl! Po dalších 10 minutách se pod lodí objevila obrovská černá placka a já měl jasno, že je to zatím moje životní ryba. Nor zkušeným hmatem dostal halibuta do lodi. V přístavu se ukázalo, že váží nádherných 44 kg!
 
No, Velrybí ostrove, sem se určitě ještě vrátím!
 
TEXT a FOTO: www.rybolovnorsko.cz
Článek byl otištěn v časopisu 3/2009

 

Komentáře

Přidat komentář: