partneři

Cesky Rybarsky SvazModerní rybář

Přihlášení :: Registrace
MALEDIVY – NA TOULKÁCH TROPICKÝM RÁJEM (1)
Jan Sýkora | Exotika | Komentáře

„Prosím tě, přece by ses nevláčel s třistagramovým prutem! Nech to na mně, připravím ti parádní stogramový vláčák se čtyřtisícovkou navijákem, to musí bohatě stačit. Já jsem s tím na Kubě chytal tarpony a to taky není žádná slabá ryba.“ Chabě jsem se bránil, že přece dvěstěpadesátigramové poppy nemůžu házet stogramovým prutem, ale byl jsem uzemněn s tím, že nakonec budu rád, když chytnu občas nějakou, třeba i menší rybu a na to mi osmdesátigramové wobblery a poppery musí stačit. Popravdě řečeno jsem byl docela rád, že jsem se nechal Petrem přemluvit. Ani mně se nezamlouvala představa celodenní dřiny s třistagramovým bidlem. Nicméně jsem si jeden starší třísetgramový prut do tubusu přeci jen zabalil. Naštěstí.

 
Necelou hodinu po přistání na letišti v Male nastupujeme na malou obytnou loď a vyplouváme na moře. Brzy nám z dohledu mizí ostrov s letištěm i maledivské hlavní město a objevují se první ostrůvky, které vypadají přesně tak, jak je známe z pohlednic a reklamních plakátů… Z tmavomodrého moře vystupuje hradba korálového útesu, za kterou je tyrkysová laguna ohraničená proužkem žlutobílé pláže stíněné porosty palem. Pouze na větších ostrůvcích se občas objevují stylové bungalovy postavené na kůlech přímo nad mělkou vodou laguny, ale většina ostrovů je liduprázdná.
 
Tak tohle je opravdový tropický ráj. Jenže to bych nebyl člověk, kdybych i na ráji nenašel drobné mouchy… Široko daleko ani jedna spoře oděná krasavice prahnoucí po společnosti civilizovaného bělocha… Už v osm ráno začínalo být celkem slušné vedro… Jeden po druhém jsme začínali pociťovat příznaky mořské nemoci.
 
Kapitán Ahmed vysvětluje
„Právě jsme opustili jeden z atolů, které tvoří Maledivy, asi tři hodiny poplujeme přes otevřený oceán, než dorazíme na další atol.“ Zatím se prý můžeme ubytovat v kajutách, připravit si rybářské nádobíčko a případně vláčet wobblery za jedoucí lodí (trolling). To se řekne lehce, ale ještě předevčírem jsem odhazoval první podzimní sníh a organizmus se s třicetistupňovým teplem a stoprocentní vlhkostí nestačil vyrovnat.
 
Po několikaminutovém pobytu v kajutě si připadám jak v turecké lázni, která se navíc houpe na vlnách. Raději opouštím podpalubí a připravuji si pruty. Saša, který nikdy neponechává nic náhodě, si všechny návazce připravil již doma a tak zatímco se spolu s Lubošem, Jirkou a Honzou přehrabujeme v taškách a krabicích s vlasci, obratlíky, karabinami a wobblery, Sašovy dva pruty už vibrují v držácích na zádi. První záběr na wobbler X-rap jen mírně zrychluje naši snahu zvýšit palebnou sílu našeho plavidla. Kdo si někdy zkusil přípravu návazců a vázání uzlů na mírně rozbouřeném moři, navíc za nevyžádané asistence mořské nemoci, ví, že každý uzel (někdy každý pohyb) je těžce vykoupen. Nakonec nastražujeme šest prutů – na dvou vnitřních pracují asi deset metrů za lodí dva wobblery, vedle nich nastražujeme další dva s menšími wobblery asi dvacet metrů za lodí a na vnějších prutech vlečeme daleko za lodí povrchová dráždidla – imitace létajících ryb a olihní. Saša hlídá nastražené pruty, Jirka se opaluje na zádi, Honza usnul na lavici v jídelně zmožen mořskou nemocí, Luboš se snaží esemeskami ovlivňovat dění ve firmě a mně se košile lepí na zpocená záda.
 
Se sebezapřením sestupuji znovu do kajuty
Rychlá sprcha, převlečení do trika a šortek a jsem znovu nahoře. Začínám se cítit mnohem lépe – vedro se mění v příjemné teplo, vlny už nevypadají nepřátelsky. A když Saša zasekává další rybu, která mu po několika vteřinách trhá udici s nastraženou rapalou magnum-firetiger, mám opět chuť do rybaření.
 
Před polednem kotví Ahmed u skály, která vystupuje pod hladinu. Zatímco bude kuchař připravovat oběd, máme možnost vyzkoušet přívlač v okolí útesu. To už příznaky mořské nemoci mizí i u Honzy a brzy všichni z lodní přídě nahazujeme směrem k mělčině. Po deseti hodinách cesty letadlem a třech hodinách mořské nemoci nejsme ve formě a jen pomalu hledáme způsob, jak z houpající se paluby lodě odhodit alespoň 40 metrů. Jestli někde platí, že čím dál dohodíš, tím víc ryb chytíš, tak v čistých tropických mořích tomu tak určitě je. Honza, jehož sestava prutu délky 2,7 m s vrhací zátěží 200 g, smekacím navijákem Shimano 6000 a sedmdesátiliberní šňůrou se později ukáže jako téměř ideální pro povrchovou přívlač, nahazuje o několik metrů dále než my a opakovaně má záběr. V čisté vodě jsou útoky dravců dobře vidět a i když žádná z ryb není zaseknuta a tím méně zdolána, jen to zvyšuje naše úsilí. Zatím marně.
 
Během oběda se uklidňuje vítr a vyplouváme dále k severu
Vláčecí pruty zavěšujeme do držáků u stropu jídelny a opět nastražujeme pruty na trolling. Siestu při odpolední kávě a čaji narušuje jediný záběr na wobbler X-rap. Po patnácti minutách zdolávání se za lodí objevuje více než metrové tělo pelamidywahoo. Ještě než stačí jeden z lodníků najít a připravit gaf, ryba se při kotrmelcích na hladině vypíná a mizí opět v modravé hlubině. Od té chvíle necháváme raději gaf stále v pohotovosti. Ještě asi dvě hodiny plujeme k severu, kde jsou atoly, které mají být následující týden naším lovištěm. Během plavby máme dva záběry, ale obě ryby se krátce po záseku vypínají.
 
Okolo čtvrté odpolední se na obzoru objevuje řada malých ostrůvků. Ahmed kotví loď tak, aby byla v případě větru chráněna ze všech stran a kuchař servíruje odpolední čaj. U sušenek, kávy a čaje však dlouho nezůstáváme, raději vyplouváme vybaveni potápěčskými brýlemi a ploutvemi malou lodí k nejbližšímu z ostrůvků. Po celodenní plavbě jsme už zvědaví, jaké druhy ryb pod hladinou potkáme. Laguna obklopující písčitý ostrůvek není hluboká ani dva metry, ale na okraji korálového útesu klesá dno do hloubky několika desítek metrů. Právě zde je koncentrace ryb nejvyšší. Po půlhodině šnorchlování jsem napočítal více než dvacet druhů. Jsou zde klipky, bodloci, ostenci, pomci, pruhatci, kanici, hejna malých kranasů a na okraji útesu jsme vyplašili i jednu želvu a rejnoka. Zatímco moji přátelé prozkoumávají korálový útes, já se vracím na ostrůvek, kde jsem si nechal vláčecí prut a krabičku popperů. Nahazuji asi třicet metrů k okraji korálového útesu a nástrahu vedu přes písčité mělčiny, ze kterých místy vyrůstají korálové „hřiby“. Nečekám v laguně žádné zázraky, ale věřím, že na patnácticentimetrový popp by se nějaká rybka mohla nechat zlákat. Když vytahuji nástrahu z vody po pátém náhozu, mám pocit, jakoby se za ní mihlo stříbřité tělo ryby. Nahazuji znovu do stejného místa, a když už se chystám popp zdvihnout nad hladinu, abych mohl opět nahodit, přichází úder.
 
Hladina se s hlasitým puknutím otevřela
Nástraha zmizela a cívka mého navijáku se v zápětí roztočila. Reflexivně přisekávám, což ani není potřeba, dotahuji brzdu navijáku. Když se prut nebezpečně prohýbá, tak cívku raději opět trochu uvolňuji. Chyba. Ryba, kterou se mi nepodařilo zastavit, ale jen přinutit změnit směr výpadu, vyráží znovu k okraji korálového útesu, kde je množství ostrých hran. Dravec velkou rychlostí kličkuje mezi korálovými mělčinami a hlubším kanálem míří pryč. Z navijáku mi zmizelo asi padesát metrů šňůry, ale když se snažím přibrzdit cívku rukou nebo brzdou, prut se ohýbá nad únosnou mez. Náhle cítím, jak se šňůra zachytává za korály. To už se ke mně vracejí ostatní. Brodím pomalu za rybou, abych uvolnil zaseknutou šňůru, ale je pozdě. Spider-wire jsou sice dobré šňůry a na téhle by se dalo táhnout i menší auto, ale ostré hraně korálu odolat nemohla. Srdce mi skáče až v krku, když komentuji přátelům průběh celé akce, která sice netrvala ani dvě minuty, ale co se adrenalinu týče, předčila moje očekávání.
 
Kde se v metrové hloubce vzala tak velká ryba?
Jak byla velká, co to bylo za druh? Otázka stíhá otázku, když navazuji další wobbler. Podle všeho se jednalo o kranase modroploutvého (bluefin, Caranx melampygus), který může vážit i patnáct kilogramů, často loví potravu v písčitých mělčinách korálových lagun a patří mezi velmi rychlé a urputné bojovníky. Jisté je, že prut i naviják pracovaly dobře, ale tahle ryba potřebovala jiný kalibr. A co teprve dravci za hranou korálového útesu? V šest hodin zapadá slunce, rychle se stmívá, lodník nahazuje generátor a z kuchyňky voní kari. Po večeři se scházíme na osvětlené lodní přídi a připravujeme si vláčecí vybavení a návazce na zítřejší den, kdy plánujeme hladinovou přívlač v okolí liduprázdných ostrůvků a podmořských útesů. Po dlouhé cestě jsme řádně unaveni a brzy jeden po druhém mizíme v kajutách.
 
Ráno v šest mě probudil hluk lodního motoru
Rezignuji na ranní trolling, obracím se na druhý bok a spím asi do sedmi, kdy mě budí dupot nohou okolo kajuty a halas na zádi. Rozespalý vylézám na palubu, kde Saša kontroluje a znovu nastražuje udici, na kterou mu zabral plachetník. Ryba dvakrát vyskočila nad hladinu a pak se nástraha uvolnila. Pod námi je hloubka asi 500 metrů, na obzoru se rýsují ostrovy atolu, kam míříme. Fouká mírný větřík, který je v kombinaci s ranní sprchou velmi příjemný – v pohupující se lodi se mi, pravda, spalo dobře, ale probuzení do třicetistupňového vedra bylo takové, řekněme upocené. Alespoň už vím, proč v kajutách nejsou žádné přikrývky. V osm ráno servíruje kuchař snídani a posádka sleduje ranní rozhlasové zpravodajství – za necelý týden začínají na Maledivách volby – první svobodné volby po třiceti letech.
 
Po snídani zajíždí Ahmed mezi ostrůvky a útesy a vede loď asi 30–70 metrů od hrany mělčin. Zatímco pod lodí se hloubka pohybuje mezi 20–50 metry, nahazujeme do míst, kde je 1–15 metrů. Čtyři vláčíme z ploché přídě, Jirka chytá na zádi. Loď se pomalu šine mezi mělčinami a brzy je mi jasné, že Ahmed velmi dobře ví, co dělá. Jede s lodí právě tak rychle a tak daleko od mělčin, aby nám všem umožnil prochytávat plánovaný úsek atolu. Chytám stále na stogramový prut Shimano Beast-Master. Sice jsem včera zapochyboval, jestli bude na zdejší ryby stačit, ale když jsem si ráno vzal do ruky jeho třistagramového „bratříčka“, zdál se mi být přece jen příliš silným kalibrem.
 
Už po několika náhozech registrujeme první záběry, či spíše výpady ryb.
 
„Rychleji, rychleji, navíjejte rychleji,“ křičí na nás od kormidelního kola Ahmed, který má místo očí echolot a vidí každou rybu, která atakuje naše nástrahy. Aby nás přinutil vláčet rychleji, přidává mírně na otáčkách lodního motoru. Po deseti minutách vláčení se začínám potit a po čtvrt hodině přichází první záběr. Hlasité „Popppp!“, se kterým moje nástraha zmizela pod hladinou, bylo jasně slyšet na vzdálenost třiceti metrů, kde ryba atakovala nástrahu. Zasekávám a vzápětí trhám. Na konci udice mám sice metrový pružný monofil, který by měl fungovat jako amortizér, ale šňůra přesto praskla. Začínám pochybovat, zda stogramový prut a třicetikilová šňůra budou opravdu stačit. Ještě si nestačím navázat nový popp, když hlasitý a naprosto nereprodukovatelný Lubošův komentář doprovází smotávání jeho přetržené udice. „Hvíííízd!“ Můj stogramový popper letí vzhůru k modré obloze a pak dopadá přesně do místa, kde zpěněný příboj doráží na hranu korálového útesu. V navijáku nezmizel snad ani první metr šňůry, když přišel další záběr doprovázený hlasitým šplouchnutím.
 
Přisekávám a mám co dělat, abych stíhal navíjet
Ryba míří přímo k naší lodi. Pak se však otáčí a jede před loď, aby následně zamířila na hloubku přímo pod lodí. Snažím se šupináče otočit, ale marně. Po několika vteřinách, kdy čekám, zda povolí prut nebo šňůra, vítězí naštěstí prut. „Sakra, že já se vždycky nechám ukecat, jako bych mu neříkal, že každej, kdo tady rybařil, chytal na aspoň dvěstěgramový klacky,“ balím vztekle stogramový proutek a vyndávám z držáku třistagramovou pavézu od firmy Shimano s vláčecím multiplikátorem Abu Ambassador 10000. Na navijáku je více než 350 metrů čtyřicetikilové šňůry, na konec udice navazuji 250g popper délky 28 cm.
 
„Tak… A jestli nebude stačit ani tohle, tak tady s rybařinou končím a až do konce výpravy se budu jenom potápět,“ napadá mě. Po deseti náhozech jsem zaváhal, zda bych se přece jen neměl vrátit ke stogramovému prutu – pot ze mne jenom lil a začínal jsem cítit záda a ramena. Po dalších deseti náhozech jsem si musel dát malou pauzu, aby si unavené ruce a bolavá záda odpočinuly.
 
Právě zasekává slušnou rybu Honza a jakékoli váhání mezi gramáží prutu je u konce. Jeho dvěstěgramový Yad se ohýbá k maximu, když ryba sviští pod lodí směrem na hloubku a chvílemi čekám, zda se Honzovi opravdu nepovede přervat čtyřicetikilovou šňůru nebo zlomit prut. Nepovedlo. Ryba se sice dvakrát přemístila z levoboku na pravobok, ale Honza včas přeběhl na záď lodi, odkud po dvaceti minutách rybu přeci jen zdolal. Kranas obrovský (C. ignobilis) vážil k našemu údivu „jen“ 8 kg! Fotíme první zdolanou rybu a lovec nahlas vyslovuje pochyby o našich možnostech zdolat větší příbuzné jeho úlovku. Vracíme rybu vodě a pokračujeme ve vláčení.
 
Smůla je protržena a až do oběda záběr stíhá záběr. Ačkoli záběrů a útoků ryb na naše nástrahy bylo mnoho, podařilo se nám zdolat jen tři. Většinu ryb se nám buď nepodařilo zaseknout, nebo se osvobodily při zdolávání. Honza a Luboš přispěli do kuchyně každý jedním čtyřkilovým kranasem modroploutvým (C. melampygus) a Jirka chytil na patnácticentimetrový popp asi kilové bonito (tuňák nepravý).
 
ZDENĚK EDELMANN
FOTO: www.rybolov.com
Článek byl otištěn v časopisu 3/2009
 

 

 
 

Komentáře

Přidat komentář: