partneři

Cesky Rybarsky SvazModerní rybář

Přihlášení :: Registrace
BOJOVNICE Z PROUDŮ
Jan Sýkora | Ryby | Komentáře

Parma obecná (Barbus barbus) je jedním z nejrozšířenějších rybích druhů, obývajících naše vody. Stavy parem se na mnohých vodách v poslední době sice snížily, místy se již ale situace obrací k lepšímu. Parma je mezi rybáři známa svou bojovností a vytrvalostí, mezi pytláky a masaři si díky velkému množství svalových kůstek přílišnou popularitu nezískala. A to je určitě dobře. Vždyť tahle olivově nazlátlá krasavice je pro sportovního rybáře vysoko ceněným úlovkem, přestože si ji domů neodnese.

 
Parmu pozná snad každý člen Petrova cechu na první pohled. Má špičatou hlavu se spodními ústy, se dvěma páry krátkých masitých vousků a válcovité, svalnaté tělo s poměrně velkými ploutvemi, takže jí nečiní potíže setrvávat v silném proudu u dna, kde se hejna parem nejčastěji zdržují a vyhledávají potravu. A bývají to pořádná hejna! Někdy čítají i několik desítek kusů. Při hledání potravy mezi balvany se často zlatavě zablýsknou a tak z vysokého břehu či mostu jejich stanoviště můžeme často poměrně dobře lokalizovat. Menší ryby občas vyskočí i nad hladinu, snad jen tak z přebytku energie, netuším.
 
Parmy se vytírají v mělčích proudech na přelomu května a června (pravděpodobně především v závislosti na teplotě a stavu vody). Mlíčáci rostou výrazně pomaleji, teprve ve věku třinácti až patnácti let dosahují délky okolo půl metru. Jikernačky rostou rychleji, hlavně se také dožívají vyššího věku a tak se občas uloví i ryby dlouhé přes sedmdesát centimetrů. Z neověřených zdrojů se lze dozvědět i o údajných úlovcích či pozorování parem v délkách kolem metru či snad ještě větších. Taková ryba je ale opravdovou vzácností a už pěkná „šedesátka“ dokáže rybáři (i s jeho náčiním) připravit skutečnou „zatěžkávací zkoušku“.
 
KDE JI NAJDEME?
Parma vyžaduje okysličenou, proudící vodu. Často bývá hostem i ve větších tocích lipanového pásma; to následující po ní nese dokonce název. No a v cejnovém pásmu se občas vyskytuje především v rychleji táhnoucích úsecích s kamenitým či štěrkovým dnem a v podjezích. S oblibou vyhledává i místa s bohatým porostem vodních rostlin, kde nachází dostatek drobných vodních živočichů, tvořících převážnou část její potravy. Tu tvoří především larvy chrostíků a jepic, pijavky, měkkýši dna a větší parmy nepohrdnou ani drobnou rybkou. Lovit parmu lze prakticky všemi běžnými rybolovnými metodami, v zásadě nejdůležitější je nabízet jí nástrahu těsně u dna. Pokud lovíme na spolehlivém a vyzkoušeném parmovém místě, občas dojde i k podseknutí některé z ryb, zdržujících se v hejnu.
 
TEN SPRÁVNÝ ČAS…
Parmu lze lovit (s výjimkou období hájení, pochopitelně) prakticky po celý rok. Dobře bere na přelomu jara a léta, kdy mívá velký vliv hlavně stav vody a její teplota. Také přes léto můžeme být poměrně úspěšní, ryby ale přesouvají období své aktivity do časných ranních hodin (přibližně od páté hodiny do deváté dopolední). Přes den to nebývá příliš slavné. Další vhodný čas k lovu nastává v pozdním odpoledni (kolem páté hodiny), parmy potom berou dobře až do setmění, vzácně se dočkáme záběrů – především větších kusů – i za úplné tmy. Slunečné počasí bývá příhodné, nevadí ale ani mírný deštík za vyššího tlaku. Při výrazném poklesu tlaku se parmy občas ulovit prostě nedají, stejně jako při jeho prudkých výkyvech. Stoupající a kalící se voda může také přinést velmi dobré úlovky. Často se potom vyplatí lovit i v blízkosti břehu a v zaplavených pobřežních travinách a porostech.
 
Horké letní dny bývají občas zcela beznadějné.
 
Za ideální čas pro lov parem lze považovat začátek podzimu, kdy šance na úlovek trvá po celý den, zvláště na správných místech. Pokud víme, kde se parmy zdržují, naše naděje jsou mnohem větší. Opravdu dobrým místům bývají parmy věrné i po dlouhá léta. Občas ale mají dny, kdy prostě neberou a pak bývá každá snaha marná. Příjemným překvapením naopak bývá aktivita ryb i za mrazivých podzimních a zimních dnů. Prostě se do období jejich zájmu musíme „strefit“.
 
Ryby budeme hledat přímo v proudu nebo na rozhraní proudu a vracáku, u propustí, v jámách pod jezy, za mostními pilíři a na soutocích. Občas je lze najít i u vyústění kanalizace a v podobně méně estetických místech. Lovit budeme v hloubce od půl metru až po hluboké proudy s hloubkou kolem dvou a půl metru.
 
NÁČINÍ
Při lovu parem bývá doporučováno použití důkladného náčiní, to ale neznamená, že bychom se měli vybavit něčím předimenzovaným nebo humpoláckým. Vlasec je podle mě vhodnější volbou, dobře „řeže“ vodu, což oceníme především při rozeznávání záběrů nebo vedení nástrahy v silném proudu. Dříve rybáři ze stejného důvodu používali místo pletených šňůrek dokonce drát (bez navijáku, v sestavě „na bič“). Vlasec navíc díky své pružnosti rybáři pomůže při zdolávání větší ryby.
 
Prut by měl být vždy kvalitní, teleskopickým prutům bych osobně doporučoval se spíš vyhnout. Jejich spoje jsou v silném proudu tahem vlasce silně namáhány. Dnešní vlasce jsou i při nižších průměrech velmi pevné a tak opravdu stačí použít síly přibližně v rozmezí 0,20 až 0,25 mm, parmě v zásadě silnější vlasec u háčku nevadí. Zátěže jsou při lovu parem u dna pochopitelně velice důležité, o vhodných typech a jejich montáži si řekneme něco blíže u popisu jednotlivých metod lovu.
 
Naviják by měl být kvalitní, s citlivě regulovatelnou a i během lovu kdykoli pohotově přístupnou brzdou. První část zdolávání bývá často velice tvrdě vedený boj a ryba se jen tak nevyčerpá.
 
OD ZÁBĚRU PO VYLOVENÍ
Záběr parmy bývá energický. Nejčastěji se projeví jako jedno či několik prudkých škubnutí, zásek musí být poměrně rázný, aby háček spolehlivě pronikl do tuhé, jakoby gumové tlamky. Po zaseknutí se parma vytrvale drží u dna, stále v proudu. Zpočátku na ni nesmíme pospíchat, někdy se snaží nepříjemného tahu zbavit vytloukáním o dno, do vázek ale nejde. Je to vytrvalá a nesmlouvavá bojovnice. I když se už nechá později přivést blíž ke břehu, stále můžeme čekat další ostrý únik do proudu a jsme zase tam, kde na začátku souboje. Boj si vychutnejme, není zase ale dobře zdolávání příliš dlouho protahovat. I silná parma při něm vydá mnoho energie a pokud chceme, aby se zase v pořádku vrátila do svého živlu, neměla by být vyčerpána až na pokraj sil. To hovoří proti použití příliš jemného náčiní, kdy zdolávání trvá někdy až neúměrně dlouho. Rybu můžeme buď vyháčkovat přímo ve vodě, nebo ji opatrně podebereme a zbavíme háčku. Vždyť trofej v podobě vybělených požerákových zubů rozhodně nestojí za to, abychom takovou krásnou rybu zbavili života. A doby, kdy někteří „takyrybáři“ házeli nasekané parmy kachnám či prasatům, ty už snad patří jen ke stínům minulosti. A pokud máte rádi rybí karbanátky, nachytejte si raději plotice nebo podoustve.
 
LOV NA POLOŽENOU
Pruty postačí v délce 2,70–3,50 metru. Vyhněme se příliš jemným špičkám, které se v proudu tahem vlasce snadno rozechvívají. Záběr pak rozpoznáme jen těžko. Delší prut občas může na některých místech trochu překážet, ale máme zase výhodu v dostatečném švihu pro zásek i při proudem prověšeném vlasci. Pružnost delšího prutu oceníme i při zdolávání. Použijeme spíše větších nástrah, jen v létě za nízké a čisté vody postačí jedna či dvě larvy chrostíků nebo podobné malé sousto.
 
Chytáme-li na dobrém parmovém místě, vyplatí se trochu prokrmovat. Abychom ale dostali návnadu ke dnu, musíme krmit dostatečně daleko proti proudu nebo použít velmi rychle klesající krmení. Dobře se osvědčují menší koule ze směsi nasekaných žížal s trochou šrotu a promísené důkladně s tužší hlínou, které dobře klesají. Po dopadu na dno se jen pomalu rozpadají a dokáží tak ryby udržet v blízkosti požadovaného místa. Lze použít i drátěných či plastových krmítek v kombinaci s tuhou směsí. Pokud budeme chytat na dva pruty, použijme krmítko především na ten prut, který nahodíme výš proti proudu.
 
Vzhledem k častým vázkám v kamenech je vhodné (pochopitelně podle stylu montáže) používat raději zátěže na slabším bočním (trhacím) závěsu. Pro lov na položenou lze pochopitelně využít i běžných průběžných zátěží, ty jsou ale vhodné především pro lov na štěrkovitém dně bez větších balvanů. Bezpochyby nejvhodnější jsou zátěže ploché. Nemají takovou tendenci k „putování“ po dně, dobře se osvědčují i zátěže lžičkového tvaru, které se při stahování sestavy hned odlepují ode dna a tak pravděpodobnost uváznutí při vytahování nástrahy či zdolávání ryby není příliš vysoká. Čihátka se pro lov v silném proudu příliš neosvědčují, záběr bude lépe signalizovat špička prutu. Pro lov parem jsou proto velmi vhodné i feederové pruty s tvrdší špičkou (typ heavy), ještě před nástupem feederového chytání pamatuji lov na téměř svisle postavené jemnější kaprové pruty, záběr je na špičce rozhodně velmi dobře patrný. Někteří specialisté loví dokonce tak, že drží vlasec mezi prsty a mají potom s nástrahou perfektní kontakt. Pro lov na položenou se občas jako nástraha velmi dobře osvědčuje i malá mrtvá rybka.
 
PLAVANÁ
Při lovu na plavanou použijeme větší, v proudu dobře sledovatelné splávky s nápadně zbarveným horním dílem či fluorescenční kuličkou. Zátěž by měla být raději dělená, lze ji optimálně řešit tak, že největší broky (nebo torpila) budou co nejblíže u nástrahy (cca 10 až 15 centimetrů). I v silném proudu tak dostaneme nástrahu dostatečně hluboko. Hloubku si pečlivě změřme. Je lépe, když nástraha občas „zakopne“ o dno, než aby se vznášela několik desítek centimetrů nad ním. To už je totiž mimo ten správný prostor, kde parmy potravu vyhledávají. Záběr často vypadá na první pohled jako vázka, splávek se prostě jen tak zastaví nebo popojede kousek do strany. Parma totiž po záběru často zůstane dál stát na místě. Lovíme s delšími, ale ne příliš měkkými pruty a můžeme projít (i několikrát) ta správná místa, než se konečně dočkáme. Na jednom flíčku lze ulovit i více velkých ryb, při zdolávání ani zbytek hejna (kupodivu) nějak výrazně nepoplašíme.
 
Na plavanou se dá velice dobře lovit především ve vývařištích pod jezy, v hlubších jámách i v silném proudu. Také při lovu na plavanou můžeme lehce prokrmovat, krmné kuličky či hrudky lze zatížit i vložením oblázku při jejich zhotovování. Lépe klesají a zůstanou prakticky stoprocentně ležet mezi kameny u dna, kde se pomalu rozpadají. Při lovu parem lze s trochou zkušeností použít i metodu lovu „na bič“, tedy na prut bez navijáku. Volíme potom výrazně delší pruty (4–7 metrů) a vlasec o síle 0,18–0,22 mm (nejlépe vcelku až po háček, vyhneme se tak nežádoucímu oslabení v uzlících). Výhodou je použití tvrdšího amortizéru. Boj totiž bývá lítý, ale i velkou parmu můžeme díky dlouhému a dostatečně pružnému prutu dobře unavit a úspěšně vylovit.
 
Přes léto je občas účinná (a nejen na parmy) i metoda „na válenou“, spojující v sobě něco z položené a plavané, kdy necháváme nástrahu i se zátěží pomocí proudu „putovat“ po dně. Pro tento způsob lovu jsou vhodné především táhlé proudy se štěrkopískovým dnem, kde není mnoho velkých kamenů. Použijeme kulatou nebo vejčitou průběžnou zátěž o takové hmotnosti, aby nezůstala na jednom místě, ale proud ji pomalu unášel po dně.
 
Lovíme vysloveně na cit. Vlasec buď držíme v levé ruce, popřípadě chod nástrahy kontrolujeme výše drženou špičkou prutu. Potom je při záseku třeba často napnout vlasec několika otočkami kličkou navijáku. Záběr bývá až překvapivě ostrý a nelze si ho s ničím splést, zásek provedeme většinou reflexivně. Tento způsob lovu má v sobě pro mě něco romanticky klukovského. Obzvlášť v létě, kdy lze lovit i v teniskách a krátkých kalhotách. Chce to ale občas aspoň o kousek popojít, jinak nám při hlubším zabrodění po chvíli nohy docela rychle znecitliví. Navečer se takhle někdy podaří ulovit i pěkného úhoře, vyhledávajícího potravu v klidnějších proudech.
 
Můžeme vyzkoušet i nepříliš často používané metody lovu s takzvaným „bavorským dřevíčkem“ – zátěží uzpůsobenou tak, aby se díky podlouhlému tvaru příliš často nezachytávala ve vázkách. Díky jejímu umístění na konci vlasce máme velmi dobrý kontakt s nástrahou. Při tomto způsobu lovu lze použít i nymfových mušek, které se občas téměř vyrovnají svou účinností přírodním nástrahám.
 
MUŠKAŘENÍ
Příznivců muškařského sportu stále přibývá a ti, kteří si chtějí povodit opravdu velkou a bojovnou rybu, se tak mohou místo do Mongolska nebo na Aljašku vypravit i na tuzemské vody. A navíc zažít boj na hranici možností. Lovit lze buď pomocí rychlepotápivých šňůr v mírněji táhnoucích úsecích, nebo s použitím plovoucí šňůry a extrémně zatížených nymf nakrátko, na tzv. „českou nymfu“. Nahazujeme nejčastěji šikmo proti proudu, nymfu necháme klesnout až ke dnu a sledujeme ji citem. Záběr lze rozlišit od „brnkání“ po dně velice snadno, parma totiž do nástrahy rázně udeří a zásek většinou dobře sedí. Na mimopstruhových vodách lze použít i nezatížené nebo lehce stoupající nymfové mušky, když na návazec umístíme brokovou zátěž přibližně 20–30 cm před nástrahu. S takovou sestavou se však poněkud obtížněji nahazuje, využijeme proto spíš jen pomalu prováděných valivých hodů. Dobře poslouží i stále častěji používané zatížené nymfy s kovovými hlavičkami (mosaz, wolfram, tungsten), u mušek se silnějšími tělíčky i vzory se zátěží přímo v tělíčku. Nymfy na háčcích jigového typu mají tu výhodu, že při vedení je háček obrácen špičkou nahoru a nezachytí se tak často. Mezi většími kameny ale i tak budeme poměrně často se zatíženými muškami váznout, toto riziko však je třeba přijmout. Osobně se mi nejlépe osvědčily zavalité napodobeniny larev chrostíků se schránkami, popřípadě štíhlejší napodobeniny larev bez schránek, větší blešivci a tmavé lury, které při správném vedení připomínají drobný potěr či pijavky. Lury váži s delším, dráždivým pohyblivým ocáskem. Nedostižným materiálem je barvené peří marabu. Lovíme-li se zátěžovou muškou či bročky na návazci, velmi dobrou volbou jsou i booby-nymfy s očky z pěny, které se při správném vedení vznášejí těsně nade dnem.
 
V čisté vodě může být muškaření na parmy až neskutečně účinné, nemluvě o dramatickém boji se zdatným a statečným soupeřem. Každopádně se parma stává pro muškaře stále atraktivnější rybou a na mnoha revírech se právě tento způsob lovu začíná čím dál více prosazovat. Na nymfou mušky lze parmy lovit (opět na MP vodách) i s použitím menších koncových zátěží, to ale (podobně jako bavorské dřívko a další obdobné metody) už podle mého nemá s puškařským sportem nic společného.
 
PŘÍVLAČ
S vláčecím náčiním asi nelze na parmy vyrazit kdykoli, ale v určitých obdobích je i tato metoda na správných místech účinná. Použijeme-li menší, zpravidla tmavé nástrahy z měkkých plastů – nejčastěji to budou asi jigy a twistery či napodobeniny dalších drobných živočichů dna, ale i menší plastové rybky nebo ráčci – často parmu k záběru úspěšně přimějeme. Vždyť drobné rybky a další živočichové dna v jídelníčku především větších parem nechybějí a tak i tato metoda si určitě najde své zastánce a příznivce. Lovíme opět vždy těsně u dna, nejčastěji šikmo po proudu, kdy můžeme nástrahu poměrně snadno vést právě těsně při dně, nahazovat můžeme i přímo proti proudu. Pak je však třeba vést nástrahu opravdu rychle, abychom se vyhnuli vázkám. Použijeme-li wobblery, které pracují v hloubce, můžeme nástrahu jen přidržovat na místě u dna v proudu, nebo ji pomalu popouštět. Riziko vázky pak nebývá tak vysoké. Vhodnou nástrahou do proudu jsou i rotačky s těžším tělíčkem a úzkým listem, často ale mají v rychlé vodě tendenci kroutit vlasec, proto použijeme kvalitní karabinku s obratlíkem nebo i excentrickou zátěž.
 
Záběr bývá ostrý, důrazný a buďme hned připraveni na tvrdý odpor. Občas je ulovená ryba dokonce mnohem menší, než se podle prvotního dojmu zdálo. Ale když se někdy na první pohled jasná tvrdá vázka rozjede u dna proti proudu, stojí to většinou za to. Vzpomínám na bojovné parmy ze Sázavy, které občas zabraly i na vyložených „štičích“ místech. Teprve po urputném boji se na konci udice ukázalo nazlátlé torpédo, ulovené často i na poměrně velkou třpytku. Nečekaný úlovek pro mě nikdy nebyl zklamáním.
 
ZÁVĚREM
Boj s parmou možná není tak úžasným zážitkem například pro zkušeného lovce velkých kaprů. Parma totiž nemá takovou vytrvalost a souboj, ačkoli je veden ostře, většinou trvá spíš jen několik (vzácně pak i několik desítek) minut.
 
A na konec ještě jedna zajímavost… V odborné literatuře se setkáme i s upozorněním, že vnitřnosti parmy (především pak jikry a mlíčí v období výtěru) jsou pro člověka jedovaté! Osobní zkušeností nemohu naštěstí sloužit, ale berme to raději jako varování. Parmu bychom stejně měli brát především jako sportovní rybu. Současně bychom si také měli uvědomit, že než tahle ryba doroste lovné velikosti, potrvá to pěkných pár let a stavy parem ani na opravdu vhodných místech nejsou tak vysoké, aby si tato bojovnice nezasloužila návrat do rodného živlu.
 
Vychutnejme si tedy souboje a zůstaňme rytířskými protivníky. Jako chvályhodný počin se mi jeví i přístup Jihočechů, kteří zavedli celoroční hájení parmy. Tato iniciativa by si určitě zasloužila následování.
 
JOSEF JEHLIČKA
FOTO: AUTOR, ARCHIV,
LUDĚK ŠVORC, IVO NOVÁK

 

Komentáře

Přidat komentář: