partneři

Cesky Rybarsky SvazModerní rybář

Přihlášení :: Registrace
O RYBÁCH A RYBAŘENÍ V ZEMI JAVOROVÉHO LISTU (2)
Jan Sýkora | Exotika | Komentáře

Myšlenka návratu na ryby do Kanady mi nedala občas spát. Nezřídka jsem se ve vzpomínkách vracel k neopakovatelným zážitkům a na úchvatná místa a přitom věděl, že Kanada skýtá mnohem více možností. Z pohledu rybáře jsem velkou rezervu vnímal především v krátké návštěvě provincie Britská Kolumbie (na více nebyl při první cestě čas), která je vyhlášena tahy lososů a také jedinečnou přírodou, přecházející od moře do hor.

 
A protože jsem toužil ulovit lososa v panenské kanadské přírodě, nabraly mé představy o návratu za oceán reálnějších rozměrů, o to více po setkání s Čechokanaďanem Tondou Čápem, který dělá v B. C. rybářského průvodce.
 
Britská Kolumbie a tichomořští lososi
Pořídil jsem si filmy o lovu lososů, pročítal články v časopisech a v myšlenkách jsem se na cestu připravoval. Plánované finanční náklady byly nemalé, proto jsem spojil příjemné s užitečným a kromě lovu lososů se mi podařilo dohodnout studijní pobyt na University of British Columbia ve Vancouveru. Celkem jsem měl před sebou tedy další měsíc v Kanadě – čtrnáct dní na univerzitě a ve Vancouveru a dva rybářské týdny v přírodě. Dva roky po první cestě jsem pln očekávání cestoval bezmála 11 tisíc kilometrů za dalšími neopakovatelnými kanadskými zážitky…
 
Vancouver
Pobyt ve Vancouveru mě utvrdil, že ne nadarmo je považován za jedno z nejkrásnějších světových měst, místními pochopitelně za nejkrásnější. Nelze než souhlasit, protože je to město v mnohých ohledech jedinečné. Rozprostírá se na členitém pobřeží Tichého oceánu, je klíčovým západokanadským místem pro dopravu, obchod i historické osídlování Kanady. Během pár desítek minut může být člověk lanovkou v horském lyžařském středisku Grouse Mountain (asi 1500 m n. m.) nebo na moři a pozorovat volně žijící velryby. Jako rybáře mě zaujala lososí líheň Capilano přímo ve městě, která nejenže produkuje lososy, ale je z velké části přístupná veřejnosti a každý se tak může seznámit s perfektně didakticky vyobrazeným a přiblíženým koloběhem života lososa včetně jeho lovu, což bylo běžné i v dalších líhních, které jsem v průběhu cesty po B.C. navštívil. Myslím, že by to mohla být dobrá inspirace pro naše rybochovná zařízení: přiblížit dětem i dospělým více koloběh přírody, např. odchov pstruha nebo kterékoliv jiné ryby zpřístupněním rybích líhní a výukovými programy (tzv. edutaiment, tedy spojení zábavy se vzděláváním).
 
A co platí o Vancouveru, to lze tvrdit o celé Britské Kolumbii. Úchvatná příroda, její rozmanitost a členitost, divoká zvířata, táhnoucí lososi… Každá provincie má na poznávacích značkách automobilů nějaký přívlastek – Friendly Manitoba (přátelská Manitoba), Alberta je „zemí divoké růže“ (Wild Rose Country) – a B.C.? Beautiful British Columbia (překrásná Britská Kolumbie)! Na krásy své provincie jsou Západokanaďané náležitě hrdí a aktuálně se na autech objevují i nové nápisy – B.C.: The best place on earth (B.C.: Nejlepší místo na světě). Lze to vnímat jako jistou míru reklamy před blížícími se zimními olympijskými hrami v roce 2010, které bude právě Vancouver (společně se zimním střediskem Whistler) hostit.
 
Na velrybách
Při svém pobytu na univerzitě jsem v čase volna navštívil co nejvíce z Vancouveru a okolí včetně Whistleru a dalších zmíněných míst. Patrně největším zážitkem však pro mě byl výlet na Vancouver Island do města Victoria (hlavní město B.C., i když několikanásobně menší než Vancouver, ale historicky významnější), kde jsem se vydal na volné moře sledovat tuleně a lvouny žijící na ostrůvcích v moři a především pak velryby, což byl pro mě neopakovatelný zážitek. Výlet to nebyl nejlevnější, ale bylo vzrušující až mystické sledovat tato monstra nedaleko malého motorového člunu, na kterém jsme pluli. Majestátnost vynořujících se obrů a jejich ponoření až tajila dech. Měli jsme štěstí na kytovce zvaného humbpack whale (ve volném překladu „velryba hrbatá“); v jiném čase je možné pozorovat jiné druhy včetně běluh a kosatek. Při cestě z moře jsem pozoroval také rybářské lodě, které přivážely metráky velkých stříbrných lososů. Rybáři ryby vážili a lososi pak putovali k dalšímu zpracování.
 
Hezkým zážitkem bylo také milé lidské setkání v předvečer mého výletu, kdy jsem se potkal na molu s velmi přátelskými lidmi, kteří si chystali rybářské pruty pro ranní troling lososů na moři. Strávili jsme společně asi dvě hodinky u piva, povídali si o rybaření v Kanadě a byl to čas, který jen potvrdil mé zkušenosti s přátelskostí Kanaďanů. Nezřídka se mi stalo, že mě oslovili na ulici s nabídkou pomoci, když jsem jako cizinec působil „ztraceně“ ve víru velkoměsta. Třeba řidič autobusu mi prodal lístek, i když jsem neměl dostatek drobných. Ona interkulturní pospolitost, kdy vedle sebe žijí lidé pocházející z celého světa s nejrůznějšími kořeny, jazyky, náboženstvími i barvou pleti, jakoby Kanaďany naučila vážit si každého člověka stejně a přijmout ho za svého. Možná bychom se od nich mohli učit, ale pochopitelně nejen majorita, ale také minority.
 
Konečně na lososy!
Po dvou týdnech pobytu na univerzitě jsem se setkal se svým průvodcem, společně jsme vyzvedli dalšího českého rybáře Pepu Zástavu a plni očekávání jsme konečně vyrazili z velkoměsta do lůna přírody. Kolikrát jsem před odjezdem v myšlenkách i snech sváděl boj s velkým lososem, to už dnes nespočítám, ale každopádně jsem se těšil opravdu jak malý kluk, protože následující dva týdny měly být pro mě největším rybářským zážitkem! Ten se – se zpětným ohlédnutím – podařilo naplnit jen částečně, ale to bych předbíhal.
 
Prvním místem, kde jsme zkoušeli rybářské štěstí, bylo městečko Squamish, které leží na tahu mezi Vancouverem a Whistlerem (silnice „See to Sky“, tedy volně přeloženo „z moře k nebesům“) a které je známým místem pro ornitology, protože sem na podzim silné pozdní tahy lososů keta (také název chum) lákají tisíce mořských orlů. My jsme si v místním rybářském obchodě zakoupili povolenky (80 $ pro „catch and put – Chyť a pusť“, 120 $ pokud si někdo chtěl nějakého lososa v souladu se zákonem ponechat), nějaké nástrahy a vydali se k řece.
 
Chytali jsme na stejnojmenné řece Squamish a vpřítoku Mamquam. První chvíle jsem jen užasle pozoroval nádhernou, blankytně modrou řeku s dominujícími zasněženými horami nad námi a lovící rybáře. Představoval jsem si hejna táhnoucích lososů, jak nedočkavě čekají na mou nástrahu a já pak svedu první souboje s těmito nádhernými rybími krasavci. Ve skutečnosti to tak jednoduché není. O tom jsem se přesvědčil hned při úvodních náhozech. Občas bylo vidět vyskočit lososa. Zrovna táhl menší pink salmon Oncorhynchus gorbuscha („losos růžový“) o běžné délce mezi 50 a 60 cm. Rybáři sem tam nějakého ulovili, ale o mé osvědčené vláčecí nástrahy ryby nejevily absolutně zájem. Sice jsem podle rad našeho průvodce nakoupil ostře růžové mušky a vláčecí nástrahy, ale ty ve mně příliš důvěry nevzbuzovaly. Přesto jsem po určitém čase rezignoval a nechal si poradit. Rybáři na řece buďto s těmito růžovými příšerami muškařili, nebo navázali sestavu splávek – na bočním návazci vyvedená zátěž – chlupaté růžové „cosi“, ale pozor – vždy jen jednoháček bez protihrotu. Na tekoucích vodách je lovit jinak zakázáno a je to přísně sankcionováno ze strany rangerů, kteří za „nezákonný lov“ zabaví prut a navíc vás čeká mastná pokuta.
 
Zmíněná sestava se pak nechává splavávat s proudem a musíte doufat, že když bude míjet v proudu stojícího lososa, že v něm provokující nástraha probudí instinkt dravce, protože (jak jsem byl poučen), když lososi táhnou, nepřijímají potravu. Pepa přesto nevzdal vláčení a na zatíženou růžovou mušku měl poměrně velké úspěchy, i když často vázl. Já jsem byl s muškařským vybavením méně úspěšný, ale několik svých lososů gorbuša jsem si ulovil. A hlavně mezi nimi byl ten první, opravdový, vlastnoručně ulovený losos, i když oproti mým představám a očekáváním byl nepoměrně menší. Potěšil mě ale každý, protože u nás se mi běžně nepodaří lovit na mušku salmonidy v délce přes půl metru. Vodit s mušákem takové ryby v divoké řece byl zážitek.
 
Zajímavým úkazem byli tuleni, kteří do řek najížděli z několika kilometrů vzdálené mořské zátoky a lovili táhnoucí lososy. Jednou jsem byl dokonce svědkem, jak tuleň pár metrů ode mě v průzračné vodě přítoku Mamquam do hejn lososů najížděl a ti se rozprchávali na všechny strany. Sledoval jsem tyto predátorské nájezdy s úžasem, protože ani to se člověku v běžné přírodě přece jen tak nepodaří.
 
Lososy gorbuša jsme vydrželi lovit necelé tři dny, ale táhlo nás to pochopitelně více na sever, kde byla, alespoň podle průvodce, šance na ulovení lososa královského Oncorhynchus tshawytscha nebo sockeye. Na Mamquam jsem také pochopil, proč jsou zákony na lov táhnoucích lososů tak přísné… Mnohým rádoby rybářům totiž pojem sportovní rybolov nic neříká. Dokázali udici v tůni velmi dobře seřídit tak, aby každou chvíli podsekli lososa a na třicítku vlasec ho vyrvali po kamenech na břeh a s pocity vítěze zdecimovanou rybu z výšky vrátili zpět do řeky. Brrr! Někdy dokonce s odrazovou zastávkou o břeh či kámen… Nechci si ani představit, co by takoví rybáři předváděli při povolení lovu na trojháčky, navíc s protihrotem.
 
Zoufalé hledání táhnoucích lososů
Následujících několik hodin bylo zoufalým hledáním táhnoucích lososů. Věděl jsem, že lososi při tazích nepřijímají potravu, postupně jsem se také dovídal, že srpen vůbec není optimální měsíc, ale že to bude tak bídné, to jsem nečekal. To se promítalo i do ponuré nálady, kterou občas rozjasnily jen nádherné přírodní scenerie Britské Kolumbie a úlovky slušných a pěkně vybarvených duháků do 40 cm.
 
Zajímavou zkušeností bylo pozorovat na vyšším toku řeky Fraser v rezervaci indiány, jak tahají desítky lososů čavyča všemožnými způsoby od podběráků po přes řeku natažené sítě. Kdokoliv jiný musí chytat lososy ryze sportovním způsobem na prut s jednoháčkem bez protihrotu, pro indiány to ale neplatí. Jejich mobilní přístřešky se přesunují s tahy lososů a pod některými je možné zahlédnout stovky oranžových lososích půlek, jak se suší ve větru. Je pravda, že indiáni jako původní obyvatelé Kanady museli značně změnit způsob svého života a podřídit se kolonizátorům. Vláda jim ale nyní kompenzuje, co se dá, někdy až nesmyslně včetně výrazných úlev na daních. Pokud si najdete daleko ve svých kořenech indiánského předka, státní výhody vás možná neminou také.
 
Přejeli jsme několik set kilometrů na další řeku Thomson a utábořili se pod soutokem s říčkou Nicolou. Zásadně se změnil ráz krajiny. Již se nejednalo o řeku plynoucí nádhernými lesy a panenskou přírodou, ale o silný široký tok uprostřed suché, vyprahlé stepi. Přesto nám toto zastavení přineslo mnoho zajímavých zážitků a právě tady se měl lámat náš rybářský úspěch. Hned na druhý hod jsem v proudu ulovil pěkného duháka; navíc se před námi každou chvíli vynořil nějaký losos. První den byl ale hlavně o zkoušení, sondování terénu. Příjemnou záplatou na závěr dne pak pro mě bylo alespoň pozorování bobra, který si v poklidu plaval v říčce. Vzhledem k tomu, že jsem ho sledoval ze železničního mostu, mě vůbec neregistroval.
 
Konečně jsme se dočkali!
Psal se 20. srpen 2007. Vzápisech zcelé cesty by tento den mohl být zaznamenán snad zlatým písmem, protože to byl náš jednoznačně nejúspěšnější rybářský den. Josef chytal pod soutokem s Nicolou na vláčený chomáč jiker, já pokoušel štěstí nad soutokem s plovákem a se splavávanou nástrahou, rovněž s jikrami. Hledal jsem optimální hloubku, která se nakonec pohybovala kolem necelých tří metrů. Tah lososů čavyča byl silný, v téměř pravidelných intervalech se kolem nás vynořovaly obrovské ryby, třeba jen dva, tři metry od nás. Opět nás ale utvrdily, že když se plují vytřít, tak nežerou. Musíte být trpěliví a čekat, že se některá z ryby splete. To mě pochopitelně vyburcovalo k dalším stovkám hodů a dočkal jsem se dokonce dvou záběrů, ale obě ryby se mi po chvíli vypnuly. Byl jsem už zoufalý. Odpoledne jsem zkusil odstranit plovák, abych byl ve větším kontaktu s nahazovanou nástrahou a také mohl při případném záběru okamžitě reagovat. Po mnoha dalších hodech jsem se konečně dočkal! Razantní záběr, zásek seděl a nádherný souboj s kingem mě vyvedl z letargie. Byl to sen, který se tentokrát nezdál. Minuty vzrušení, které může pochopit jen rybář. Vychutnával jsem si každý výpad a zároveň trnul, jestli prvního z těchto krasavců zdolám. Po přibližně 20 minutách jsem na několik pokusů unavenou rybu navedl do podběráku a zaplavilo mě štěstí. Losos měřil 80 cm! Tak jsem se přece jen dočkal! Ten den jsem měl ještě jeden tvrdý záběr, ryba se nechala nejdříve pozvolna přitahovat, ale jakmile se přiblížila asi na pět metrů od břehu, vystartovala a já ji nebyl schopen zastavit, snad jen s rizikem zlomení prutu. Využila i silnějšího proudu a jen jsem zíral, jak metry vlasce mizí v hloubce. Jakmile jsem se dostal na podkladový vlasec, byl souboj zpečetěn.
 
Nejúspěšnější den celé rybářské mise korunoval poslední člen výpravy Tonda. Zapřáhl a vytáhl lososa 97 cm dlouhého. Mohl bych napsat, že se mi ten den usínalo nejlépe, ale opak byl pravda. Po intenzivních zážitcích jsem spal bídně, v myšlenkách jsem sváděl další a další souboje s králi místních řek.
 
Ráno, sotva jsem vstal, jsem bez snídaně utíkal k řece, abych prohodil nejbližší proud. Při třetím náhozu se na mě usmálo štěstí. Další losos čavyča! Další souboj, mé další vítězství… Pak už nebylo nic…
 
Při nesčetných hodech a prochytávání řeky jsme se mohli trochu rozptylovat sledováním vlakových souprav. Když předlouhý vlak na několik desítek minut zastavil na červenou, občas se z něj vyloupl nějaký mašinfíra s prutem a šup k řece. Na tu dálku nešlo poznat, co ulovil, ale každopádně uměl velmi efektivně využít pracovní dobu. Kdo umí, ten umí!
 
Zajímalo mě, jak to vypadá pod hladinou řeky, jestli by byli vidět i táhnoucí lososi, kteří se stále před námi vynořovali. S potápěčskými brýlemi jsem nahlédl do jedné táhlé tůně, kde byla vidět hejna lososů i při dně plující parmy. Také jsem odhalil, o co jsme neustále vázli a trhali své nástrahy. Mezi kameny byly snad kilometry utržených vlasců, do kterých stále přibývaly další a další včetně těch našich.
 
Nezapomenutelný Chilliwack
Po třech střídavě úspěšných dnech u Thomsonu jsme se přesunuli k říčce Chilliwack, která je přítokem mohutného Fraseru. Na horním toku je vystavěna jedna z mnoha lososích líhní (anglicky salmon hatchery), kde táhnoucí lososi najedou do přítoku, který vede líhní a kde je pak možné sledovat, jak se v hejnech mačkají vedle sebe. Některé kusy byly obrovské, úchvatné bylo, jak ryby výskoky překonávaly peřeje v přítoku. Na těle mnohých ryb byly patrné také neúspěšné pokusy o ulovení „rybářským způsobem“. Ve hřbetech a jiných částech měly zapíchané nejrůznější nástrahy. V líhních jsou lososi uměle vytřeni a vráceni do řek. Proces umělého výtěru a dalšího postupu přes oplodnění, uchovávání jiker na aparátech po péči o plůdek je obdobný jako v našich podmínkách, např. u pstruha.
 
Po prohlídce jsme zavítali k řece pod líhní. Byla široká jen pár metrů a nebyla hluboká. Viděli jsme ryby, jednu vedle druhé. Nejdřív jsme jen pozorovali v drtivé většině neúspěšné pokusy rybářů – tady už se nechytalo na jikry, ale opět na mušky v nejkřiklavějších barvách. Když někteří lovci chytání vzdali, zaujali jsme jejich místo. U tůně nás stálo asi 15 a dlouho se nic nedělo. Snad po hodině se mi podařilo zapřáhnout lososa, ale zdolat ho nebylo možné, aniž by ostatní nepřestali chytat. Vůbec se mu nechtělo z proudu a bojoval srdnatě, bohužel ne dlouho, protože se po chvíli vypnul. Na špičce háčku jsem pak našel několik šupin, což vysvětlovalo, jak „zabral“ a proč byl tak bojovný. Vzrůšo to ale bylo.
 
Pak jsem navázal těžší zátěž, tu nahodil před lososa i s muškou a sledoval, jak se nástraha třepe v proudu kousek od tlamy ryby. Zprvu o ni vůbec nejevila zájem, ale najednou povyjela a mušku uchopila! Nikdy jsem tak bezprostřední záběr v přímém přenosu pár metrů ode mne, navíc od tak velké ryby, nezažil! Bylo to neuvěřitelné! Instinktivně jsem přisekl a začalo rodeo. Navíc jsem v době záběru měl vlasec nakrátko a musel jsem okamžitě povolit, aby se losos neutrhl. Byl to nádherný souboj, který na malé řece vynikl. Losos utíkal do všemožných koutů tůně, ale nakonec jsem ho spomocí kamarádů vylovil. Macek byl na břehu. Byla to další modifikace lososa čavyči, kterého jsem ulovil, co se stavby těla a barvy týče. Tato jikernačka měla šeděolivové zbarvení, mohutnou stavbu těla, navíc neměla ani oranžové maso. Měřila 87 cm a vážila odhadem 8 kg. Třetí losos, třetí modifikace a hlavně zážitek na celý život. Ač nám do konce pobytu zbývalo ještě pět dnů, byl také z takto výrazných zážitků bohužel poslední…
 
Za zmínku stojí, že chvíli po ulovení lososa nás kontrolovali rangeři a byli poměrně nekompromisní. Kontrolovali sestavení udice, je-li navázaný jednoháček se zamáčknutým protihrotem, nebylli losos podseknut, zda je řádně zapsán. Tady jsem se s vysvětlováním docela zapotil, protože jsem v euforii po zdolání nestihl rybu ještě zapsat, naštěstí vše dopadlo dobře. A představte si, ti borci mě dokonce orientačně přezkušovali z pravidel rybolovu v B.C.!
 
Rozpačité loučení s rybami
Zbývající dny v Kanadě se vrátily do známých kolejí ze začátku výpravy. Putování odnikud nikam a hledání ryb, což mně nepřišlo profesionální. Navíc se rýsoval skutečný vrchol celého pobytu, kdy jsme si zaplatili docela velkou sumu za půldenní lov jeseterů na řece Fraser se „zárukou“ úlovku. Nutno říci, že ulovit dvoumetrovou rybu musí být určitě obrovský zážitek, který nám ale nebyl dopřán. Možná i proto, že náš lodivod byl poměrně neschopný a po každé neúspěšné půlhodině se přesouval po řece a zkoušel nová místa. A tak jsme jen mohli na vzdálenějších lodích sledovat, jak šťastnější rybáři zdolávají obrovské bojovné ryby, které se snaží osvobodit akrobatickými výskoky několik metrů nad hladinu. Budu to muset brát jako jednu z nenaplněných rybářských výzev.
 
Ohlédnu-li se, během 14 dní jsme ve třech ulovili pět lososů čavyča, kolem dvacítky lososů gorbuša a několik desítek pstruhů duhových (do 45 cm). Do Kanady jsem odjížděl s mnohem většími očekáváními, ale musím uznat, že i tak jsem zažil nezapomenutelné dny uprostřed fascinující kanadské přírody.
 
TOMÁŠ ČECH
FOTO: AUTOR
Článek byl otištěn v časopisu 2/2009
 

Komentáře

Přidat komentář: