partneři

Cesky Rybarsky SvazModerní rybář

Přihlášení :: Registrace
MONGOLSKO – ŘEKA DELGERMORON (3)
Jan Sýkora | Exotika | Komentáře

Po tom, co jsem uspokojil svou rybářskou dušičku, vlastně nejen svoji, ale i kolegů, vrátili jsme se do kempu, kde bylo třeba úspěch oslavit. Na příští oslavu si určitě vyberu nějaké jiné pití, jelikož kombinace premi­ové mongolské vodky a džusu aloevera není zrovna ta nejlepší. Přestože nám večer moc chutnala, druhý den to úplně dobré nebylo, ale jelikož jsem kluk z vesnice ošlehaný berounkou, tak jsem přesvědčil sám sebe a na ryby se znovu vydal.



Měl jsem v plánu jeden přítok řeky Delger­moron, od kterého jsem si sliboval minimálně malého lipana na mušku. Vzhledem k tomu, že řeka klesla natolik, že jsem ji mohl přebrodit, vydal jsem se ke krásnému potoku. Šel jsem zhruba půl kilometru proti proudu a zkoušel štěstí, ale to, bohužel, nepřišlo. Opět jsem ale nebyl zklamán a užíval si krásnou přírodu, která mě absolutně naplňovala. Cestou zpět jsem se rozhodl zůstat na onom břehu a zkusit nějakou hezkou rybku, ať už na mušku nebo na třpytky, které se moc zalíbily v minulých dnech na spodním toku.


Již poučen a se základními znalostmi techni­ky rybolovu na tak silné řece jsem zabrodil do koryta a pustil se do díla. Nebudete tomu věřit, ale zhruba po pěti náhozech se zadařilo a zača­li přicházet lenoci v délkách kolem 50–60 cm a do toho sem tam i lipan. Po zhruba sto pro­chytaných metrech a s úsměvem na tváři jsem v proudu mírně odpočíval a přemýšlel nad tím, co to v okolí dupe. Říkal jsem si, že pozůstatky včerejší oslavy tajmena to asi už nebudou a za­čal jsem mírně panikařit, jelikož co by mohlo v mongolské divoké přírodě asi tak dupat? My­šlenka na medvěda nebyla příjemná, ale zhru­ba po pár desítkách vteřin se na horizontu obje­vili nádherní divocí koně, kteří se přiběhli napít k řece. Ten neskutečně krásný zážitek bych přál všem. Stát tak blízko u divoké přírody se jen tak nepodaří. Já to štěstí měl a moc rád na to vzpomínám.

UPLYNULO NĚKOLIK DESÍTEK MINUT
Opět jsem chytil pár krásných ryb a najed­nou jsem měl za zády Mongola na motorce, který se na mě přijel podívat. Různými posun­ky a gestikulací jsme si popovídali o tom, že je tam krásně a že jsou tam hezké ryby, až Mon­gol začal ukazovat na druhý prut, co jsem měl vedle položený. Původně jsem myslel, že ho chce vyměnit za tu motorku, ale zaplať pánbůh nakonec nechtěl. Chtěl jen ukázat, jak se ryba­ří. Ukažte Mongolovi, co se s vámi baví jen ru­kama nohama, jak má nahazovat, jak má praco­vat s prutem atd. No, byla to obrovská legrace, já i kamarád Mongol jsme se u toho neskuteč­ně nasmáli, až jsme náš společný úspěch v po­době základní práce s prutem oslavili mongol­skou cigaretkou, která běžného Evropana do­slova uzemní. Kolega, jelikož měl obrovskou radost z toho, že se něco naučil, mi začal nabí­zet, že přivede koně a že mě povozí po krajině. Přiznám se, že jsem střelec a že rád v životě zkusím všechno, ale svěřit sebe koni bez sedla a Mongolovi, kterého sotva znám, jsem si ne­troufl, protože fakt nejsem žádnej Váňa ani Vinnetou. Takže jsem kamarádovi moc poděkoval a rozloučil se. Cestou zpět do kempu jsem si s úsměvem vyšlapoval a měl krásný pocit ze dne a z ryb, ale i z toho, že jsem nového kama­ráda něco naučil.

Zítra se jede k peřejím Po návratu do kempu jsem zjistil, že zítra opět jedeme k bájným peřejím, kde nás určitě čeká nějaký pořádný tajmen. K peřejím tentokrát pojede trio NEJ. John – nejstarší a nejzapálenější rybář a lovec, který touží po tajmenovi, Zdeněk – nejzkušenější rybář výpravy a nejzodpovědnější v přípravě a já, nejmladší… To už něco znamená a cítím v kostech, že něco přijde. Není na co čekat, tak se jde spát hned po večeři. Ranní rituál proběhne bez zádrhelů a už sedíme v ruské sanitce a jedeme na řeku Agar i s raftem. Cesta opět nezklamala a po několika brutálních stoupáních a klesáních dojíždíme na místo. Nutná kontrola vybavení a hurá na vodu. Pár zastávek, kde nás ryby velmi potěšily a kde jsme si krásně zachytali a už jsme na soutoku. Dáváme si oběd na posilněnou a jdeme si chytit nástražního lipana na tajmena. Bohužel nám tentokrát štěstíčko nepřeje. I když mu jdeme naproti i proti proudu, tak ne a ne chytit to, co potřebujeme. Zvládneme to až po několika desítkách minut! Nástražní ryba podle našich představ úplně není, ale co, zkusíme to s ní. Jelikož už jsem tajmena chytil, přenechávám nástražní rybku Johnovi, který po ní touží. Společně jdeme k peřeji, zatímco Zdeněk ještě zkouší štěstí chytit další nástražní rybku. Cestou probíráme taktiku lovu, stejně jako jsme ji před několika dny probírali s Jirkou a Zdeňkem, když jsem šel tajmena dráždit já. Na místo jsme přišli potichounku a snažili se být dostatečně daleko, abychom tajmena nevyplašili. Bohužel, ryba byla natolik veliká, že John musel jít blíž i s možným rizikem jejího úprku. Začal zkoušet štěstí a já se vydal po chvíli se podívat ještě dál proti proudu, kde jsme zatím nebyli. Těžce jsem zdolal skálu, koukám na Johna a najednou slyším a vidím… Mám ho! Neváhám, skálu opět zdolávám kamzičími skoky dolů, zahazuji všechno, co nepotřebuji a jen si k focení připravu ji mobil. John má na prutu opravdu krásnou rybu, která bojuje jako ďas. Odhaduji, že bude mít asi 120 cm. Neváhám a boj natáčím nad i pod vodou, aby bylo na co vzpomínat. Po zdolání ryby šťastného rybáře fotím a rybu ošetřujeme. Vidíme totiž, že ho měl na udici už někdo před námi. Pak se opět vracíme do kempu a začínáme mírně slavit. Do konce pobytu zbývá ještě pár dnů a společně s Johnem si přejeme, aby se tajmení štěstí obrátilo i na ostatní kolegy. Další krásné ráno slibuje opět nespočet krásných zážitků Tentokrát jdeme pěšky proti proudu s Jirkou a Zdeňkem. Začínáme dráždit ryby už kousek nad kempem a docela se nám to daří. Jsou při chuti a nám to dělá radost. I u potoka, který jsem před nedávnem „objevil“, je opět živo, tak ho přejmenujeme na „Tomášův potok“. Všichni se pěkně bavíme a postupujeme dál. Celý den krásně svítí sluníčko, ryby jsou aktivní. Co si přát víc. Cestou proti proudu se nic extra neděje a cestou zpět to vypadá, že dnes zažijeme půst. Zdeněk se ještě zdrží u jedné tůně a my s Jirkou se pomalu vracíme do kempu, kde nás čeká kromě večeře krásně vychlazené jihočeské pivo. Ještě než dorazíme do kempu, uděláme si malou zastávku a zkoušíme zajímavé gumové nástrahy, které mají odborný název 3D. Nástraha pěkně pracuje v proudu, ale rybám je to jedno. Dožene nás Zdeněk s úsměvem na rtu a zprávou, že i on ulovil tajmena něco kolem 110 cm, ale neměl u sebe selfie tyč, tak se s ním nemohl vyfotit, ale stejně je plný zážitků. Večer vše řádně probereme u mongolské vod­ky a zjistíme, že už se blíží poslední den rybaře­ní a že nám to neskutečně uteklo. Naši debatu mírně naruší informace o tom, že jak jsme ho­dovali, došlo maso a pokud ho prý budeme chtít i poslední den výpravy, musíme si chytit nějakou rybu.

JDU KE SVÉMU POTOKU
Poslední den porušujeme předem stano­vený řád, kam a s kým na ryby. Každý z nás si během pobytu své šťastné místo našel sám, takže tentokrát vyrážím s Ludvíkem proti proudu. Ano, jdu ke svému potoku. Vě­řím mu. A opravdu, po několika hodinách mám potřebný počet krásných ryb k večeři nalovený a pak už jen tak pro zábavu chy­tám přívlačí lenoky.

Nečekal bych ale, že se objeví 60cm kou­sek, který mě vyškolí jako malého kluka. Co se stalo? Po krátkém boji si lenoka přitáhnu až k sobě a když se mu snažím svou pověst­nou a všemi obdivovanou třpytku co nejšetr­něji vyndat z tlamy, omylem ji chytím za kara­binu. Lenok to snad vycítil, mrsknul sebou i se třpytkou, vyskočil z karabiny, hupsnul do vody, zamával mi na rozloučenou, třpyt­ka mu vypadla a bylo sklizeno. Usoudil jsem, že to byla krás­ná tečka za rybaře­ním a s rybami k ve­čeři jsem se vydal na cestu do kempu.

A DOMŮ…
Nazítří jsme dobalili zavazadla, uložili je do připravené a vyšper­kované ruské sanitky a vydali se na šestiho­dinovou cestu do města Moron, kde jsme se ubytovali, abychom ráno mohli pokračovat v cestě do Ulánbátaru. Tentokrát nás ale nečekalo leta­dlo, jelikož mongol­ské aerolinky let zru­šily, ale autobus. Ano, vážení kolegové, če­kalo nás třináct hodin cesty po mongolské dálnici do Ulánbátaru. Abych vám trochu přiblížil povrch mongol­ské dálnice, Ludvík ho popsal tak, že naše D1 i v přestavbě je SEN MONGOLSKÉHO MOTORISTY. V Ulánbátaru jsme si dali zá­věrečnou a výbornou večeři s majitelem cestovní kanceláře, s nímž jsme vše do de­tailu vyhodnotili a následně složili hlavu na pár hodin do hotelu.

Z ULÁNBÁTARU NÁS ČEKALA JEDNODUCHÁ CESTA PŘES MOSKVU DO PRAHY
Jenže ona jednoduchá nakonec úplně ne­byla. Já s Johnem jsme od Mongola dostali roh z jaka (místní skot), který byl řezbářsky upravený do podobizny tajmena… A tady byl zakopaný pes už na letišti v Ulánbátaru. Cel­níci nás zadrželi, dotazovali se, zkoumali a nakonec jsme zaplatili nemalý dolarový obnos a se třicetiminutovým zpožděním jsme konečně vítězoslavně nasedli do leta­dla, které na nás počkalo, což bylo veliké štěstí. Let byl už pohodový, ale potíže přišly i tak. Při překládce zavazadel v Moskvě za­pomněli na dvě bazuky s pruty. Ale našly se… Jen k nám dorazily se zpožděním.

TOMÁŠ PANENKA
FOTO: AUTOR

Komentáře

Přidat komentář: