partneři

Cesky Rybarsky SvazModerní rybář

Přihlášení :: Registrace
OBĚTUJ PEVNINU, DOBUDEŠ MOŘE
Jan Sýkora | Zahraničí | Komentáře

RYBÁŘ V BODRUMSKÉM PŘÍSTAVU SPRAVUJE SÍTĚ. MLČKY A SOUSTŘEDĚNĚ. JEHO ČLUN VYPADÁ PONĚKUD NEPATŘIČNĚ MEZI HEJNEM VÝLETNÍCH LODÍ, KTERÉ RYBÁŘSKÉ VYBAVENÍ NA PALUBĚ VYMĚNILY ZA LEHÁTKA PRO TURISTY. O KUS DÁL JE STÁNEK S RYBAMI, DNEŠNÍ ÚLOVEK JE POD LEDEM… KOČKY ZAPŘENÉ DO PŘEDNÍCH TLAPEK ZKAMENĚLY V POLEDNÍM ŽÁRU. TRPĚLIVĚ ČEKAJÍ, ZDA RYBÁŘ PUSTÍ CHLUP, KTERÝ SE DOPADEM NA DLAŽBU NÁBŘEŽÍ PROMĚNÍ V CHUTNÉ SOUSTO.

 
Kdybych se vší silou opřel do ručiček na hodinkách, možná bych dokázal pohnout časem směrem dozadu. Mizí výletní lodě, ubývají turisté, přibývají kočky. Štíhlé minarety mířící k půlměsíci se zasunuly zpátky jako rakety do podzemních sil. Ještě nepřišel jejich čas. Film času se odvíjí pozpátku. Turecko.
 
CESTA ČASEM
Už nestojí ani monumentální křižácký hrad sv. Petra. Už není ani Bodrum, jen antický Halikarnassos. Řecký architekt Pýtheos se sklání nad plány zdejšího Mausolea. Pot mu stéká po čele v meandrech přemýšlivých vrásek. Rád bych ho povzbudil, že právě staví jeden z divů starověkého světa. Čas však spěchá stále do minulosti. Už ubývají i rybáři i kočky bažící po rybím mase. Jeden, dva, tři tisíce let. Dějiny rezonují bronzem. Na pobřeží osaměl muž, jehož jméno historie znát nikdy nebude. Dumá nad radou věštce. „Za pěknou ovci dostal věru pěknou odpověď na otázku, jak dopravit bezpečně náklad bronzových ingotů a sušených ryb na sever. Prý: Obětuj pevninu, dobudeš moře. Copak se dá moře dobýt? Jen odrazíš od břehu, přijdou vlny a bouře. Pod vodou ostré hrany skal hrozí prorazit trup lodě. V noci se na hladinu vynořují příšery a stahují námořníky do hlubin. Pěkná rada od toho vychytralého věštce. Prý: Obětuj pevninu, dobudeš moře. Škoda té ovce…“
 
Ještě chvíli bych dřímal na lavičce v poledním žáru a mohl bych se klidně probudit bez bot nebo alespoň fotobrašny. Smyčka času se převinula z dávnověku zpět do přítomnosti. Bodrum mě štípe do bdělosti zvuky, pachy, barvami. Hlučící kolečko velkého turistického stroje. Z modrého nebe padá požár slunečních parsků. Turisté si v rukou nosí lahve s vodou. Osobní hasicí přístroje. Dvacet kroků = jeden hlt vody. Kdo v noci hýřil, raději vůbec nenasazuje lahvím uzávěr. Rybářská loď je prázdná. Jen stolička a u ní síť. Pracovitý rybář někam zmizel. A když se tak dívám na les lodních stěžňů v bodrumském přístavu, vím s jistotou, jak měl skončit ten krátký sen propašovaný horkem do polední dřímoty. Rybář je pryč, ani ten muž z doby bronzové už na pobřeží nedumá nad podivnou radou věštce. Obětuj rozum, dobudeš srdce, říká turecké přísloví. Obětuj pevninu, dobudeš moře, řekl věštec. A tak se i stalo.
 
SLANÁ HISTORIE
Pokud by mohly mít stránky dějepisu nějakou chuť, potom by bodrumské kapitoly určitě chutnaly slaně. Od současnosti až po dávnou minulost uléhající do stínu hradeb legendární Troje. Není to jen literární příměr, protože moře v okolí Bodrumu uchovalo dostatek důkazů o tom, že člověk byl ochoten obětovat jistotu pevniny a vyplout na moře, které bylo například v době bronzové živlem velmi nejistým. Lze jen žasnout, s jakou odvahou se tehdejší lidé vydávali na moře. Moře je nebezpečným živlem i ve 21. století. Na straně člověka stojí nyní moderní technologie. Dávný námořník mohl doufat, že spolu s lodním nákladem uloží do podpalubí alespoň jednu amforu plnou štěstí. Bohové však mají s lidmi svoje vlastní plány. Za tisíce let prošily civilizace jihozápadní pobřeží Egejského moře nesčetnými stehy námořních tras, aby se v nebezpečných místech měnily ve steh křížkový…
 
„Okolní moře patří co do počtu a významu lodních vraků mezi světové kulturní dědictví,“ říká Bahadir Berkaya, vedoucí týmu podmořských archeologů Muzea podmořské archeologie v Bodrumu. Některé křížky označující lodní vraky u Bodrumu zná skutečně celý svět. Ať už se jedná o legendární lodní vrak z doby bronzové nalezený u mysu Gelidonya, či lodní vraky u plochého ostrova Yassi Ada. Právě v Bodrumu se v 60. letech minulého století zrodil fenomén podmořské archeologie spojený především se jménem amerického výzkumníka Georga Basse. Muzeum podmořské archeologie sídlící ve středověké pevnosti sv. Petra patří k největším svého druhu na celém světě. Toto pracoviště v Bodrumu neoficiálně spolupracuje i s tamním Americkým institutem námořní archeologie, výzkumným pracovištěm financovaným zejména vládou USA. Dříve než se Bodrum stal slavným díky výzkumům podmořských archeologů, byl známým střediskem lovců mořských hub. Klasické rybářství mohlo zajistit lidem na pobřeží skromnou obživu, lov mořských hub však představoval šanci na lepší život. Právě lovci mořských hub poprvé archeology upozornili na lodní vraky, které jsou nyní citovány v literatuře.
 
UMĚLÉ ÚTESY
Moře u Bodrumu není jen pokladnicí historických artefaktů. Vzhledem k tomu, že v okolí ne - existuje významnější zdroj znečištění, je zdejší moře stále velmi čisté – a hojně zarybněné. Již v mělké vodě narazíme na četné zástupce středomořské rybí fauny: mořany, očnatce, kněžíky a pyskouny. A jak k sobě přivábit ryby? Stačí obrátit velký kámen, zvířit sediment dna a hned se dostanete přímo doprostřed té různorodé rybí čeládky, která okamžitě zjistí, že se objevilo něco nového, co se dá sníst, sezobnout, uchvátit. Hlavní je být rychlejší než ostatní. Kanici jsou přece jen trochu rozvážnější, ať už se jedná o kanice písmenkového, pruhovaného nebo hnědého. Za posledním jmenovaným druhem musíme již do hlubších vod. Zde si kanic vybírá přirozené nebo umělé úkryty. A člověk mu vychází vstříc. Před dvěma lety totiž vznikly v okolí Bodrumu dva nové umělé podmořské útesy. Turecké úřady se zřejmě nechaly inspirovat příkladem amerického námořnictva, které v nedávné době plánovaně potopilo vyřazenou letadlovou loď s cílem vytvořit stanoviště, které si ochotně podmaní mořská flóra a fauna. Turecko přišlo s útesy sice menšími, přesto velmi zajímavými. První z nich je tvořen nákladní Dakotou tureckého námořního letectva, druhý rezavějící ekosystém představuje starý hlídkový člun. A tak můžete pod vodou u Bodrumu proplouvat mezi obřími listy leteckých vrtulí nebo nahlížet do lodního podpalubí a těšit se na setkání s velkými kanici – za předpokladu, že už je nezaplašili návštěvníci před vámi. Pokud budete chtít znát jméno současného kapitána potopeného letadla, bude to pravděpodobně kanic hnědý. Pro klid a pohodlí cestujících jen doufám, že nebude mít za letušky kousavé murény…
 
 
TRITÓNOVA TRUBKA
V dálce ještě rozeznáváte siluetu letadla a na dně objevíte starověkou amforu. Čas se na mořském dně potkává, vrství a míchá do rozličných příchutí. Stejně tak i formy projevů mořského života. Aktivně plavající živočichové, zejména ryby, vyplňují v přírodovědné klasifikaci zásuvku jménem nekton. A pak je tu ještě bentos – rodina živočichů obývající mořské dno. Mnohoštětinatý kroužkovec nereidka. Vlastně taková mořská housenka. Chybět nemohou samozřejmě ani malé podmořské miny hrozící stovkou ostrých kopí – ježovky. O kousek dále objevím pootevřené lastury kyjovky ušlechtilé, největšího mlže ve Středozemním moři. A mlž, to je bez jedné lastury už skoro plž… A císařem a bohem mezi plži Středozemního moře je podle názoru sběratelů tritónka římská. Její ulita se užívala již ve starověku jako trubka. Tritonka dokonce sloužila i v římské armádě jako oficiální polnice, dodnes se používá k vyluzování zvuků při vábení jelenů. Pojmenování tento nádherný dravý plž získal podle Tritóna, řeckého boha a osobního trubače samotného Neptuna. Ve známé antické lokalitě Agrigento na Sicílii byla nalezena mince ze 4. století před naším letopočtem. Nechybí na ní vyobrazení Tritóna troubícího na velkou ulitu. Možná, až se vrátíme večer do bodrumského přístavu, bude se soumrakem blížit k molu starobylá loď. Přijíždí ze severu. Dopravila tam náklad bronzových ingotů a zásobu sušených ryb. A na její přídi bude silueta muže. Vzduchem sviští smyčka lana, aby s plesknutím dopadla na molo. Věštec je rád, že nemusí vracet již před týdnem snědenou ovci a ochotně lano obtáčí kolem velkého kamene. Než ten osamělý námořník znovu vystoupí na souš, přiloží k ústům ulitu. Trubku boha Tritóna. Zvuk se vítězně vznese do výšky, aby pomalu splýval k mořské hladině. I hladové kočky zamžouraly příslibem hostiny a zdraví loď mávátky růžových jazýčků.
 
Každý porozuměl.
 
Obětuj pevninu, dobudeš moře!
 
MIREK BRÁT
FOTO: AUTOR
www.marenostrum.cz
Článek byl otištěn v časopisu 11/2009

Komentáře

Přidat komentář: