partneři

Cesky Rybarsky SvazModerní rybář

Přihlášení :: Registrace
NA LOVU MOŘSKÝCH JEHLIC
Jan Sýkora | Sportovní rybolov | Komentáře

JEHLICE ROHOZOBÁ MÁ VELICE DLOUHÉ A ŠTÍHLÉ TĚLO S DLOUHÝMI TENKÝMI ČELISTMI. PODLE BIOLOGŮ JE TO ŽIJÍCÍ FOSILIE, KTERÁ NA NAŠÍ PLANETĚ ŽILA JIŽ PŘED 180 MILIONY LET. SPODNÍ ČELIST JE DELŠÍ, PROTOŽE UŽ OD NAROZENÍ ROSTE RYCHLEJI NEŽ HORNÍ. MÁ DLOUHÉ ŠPIČATÉ ROHOVITÉ ZUBY. HŘBET JE TMAVOMODRÝ NEBO ZELENÝ, BOKY STŘÍBŘITĚ LESKLÉ, BŘIŠNÍ STRANA JE BÍLÁ, NĚKDY ŽLUTÁ. JEHLICE OBYČEJNĚ DORŮSTÁ DO DÉLKY 70 CM, NEJVĚTŠÍ DO METRU. JEHLICE SE SHLUKUJÍ DO HEJN. VÝBORNĚ PLAVOU. KDYŽ JSOU PRONÁSLEDOVÁNY, DOKÁŽOU VYSKAKOVAT VYSOKO NAD MOŘSKOU HLADINU.

 
Čtvrtý den po příjezdu na norský ostrov Finnoy na nás usedá únava z dlouhé cesty i třídenního, velice poctivého prohledávání vhodných lovišť. „Přispíme si do deseti,“ domlouváme se. „Pak pojedeme do fjordu na ryby, ale brzy se vrátíme a odpoledne zkusíme odpočinkové chytání z mola.“ Víme, že se tam dají na těžko chytit platýsi a na lehko nebo přívlačí mořské jehlice i jiné ryby. Je krásné září, sluníčko na východní straně ještě hřeje, ale na druhé straně už se začínají kupit černé mraky. Vracíme se tedy v poledne s poměrně dost makrelami, které jsme vyvrhli ještě během jízdy.
 
Rychle baštíme oběd a jdeme na molo
Dřevěné molo ve tvaru písmene T vybíhá do středu zátoky asi na 40 m a pod jeho koncem je již dvanáctimetrová hloubka. Správce kempu nařídil vyvážet vykuchané zbytky alespoň 20 metrů od mola, každý je líný vyvážet zbytky příliš daleko a tak je tu od dubna, kdy začíná sezona, pravidelně zakrmeno.
 
Zpočátku jsme na molu se Zdeňkem jen sami dva. Nemáme s sebou plavačkové pruty a tak používáme skládané přívlačové s lehkým splávkem, jedním malým bročkem a s jedním cejnovým háčkem. Nejdříve volíme návazec v délce asi 20 cm, což při mořských vlnách znamená mít nástrahu prakticky na hladině. Na malý cejnový háček napichujeme kousek tresčího masa. Vlasec volíme 0,25 mm, slabší s sebou ani nemám, protože jsem s plavanou v Norsku vůbec nepočítal.
 
Několik minut se vůbec nic neděje
Vítr žene naše splávky zpět k molu, takže je za pár minut přehazujeme zpět. Mezitím jsem si na druhý prut nachystal nástrahu na těžko a nahodil ji kousek od místa, kde se houpou naše splávky. Zkusím, jaká ryba likviduje naše zbytky u dna. Nechávám naviják otevřený a zaklesnutý do pivní přepravky, kterou tu nějaký dobrák přišrouboval k molu. Odsud mi žádná ryba prut nevytáhne.
 
Jen jsem prut na těžko odložil, vidím, jak na plavačkovém prutu splávek najednou bez ponoření prudce odjíždí doleva. Je to rychlost, jakou jsem na moři a ani na sladké vodě ještě nezažil. Ryba se nepotápí, téměř vodorovně pluje asi 10 cm pod hladinou. Není pochyb o tom, že je to jehlice. Pod hladinou vidím stříbrnou čáru. Nechávám ji odjet dalších 10 metrů a jsem zvědavý, co se bude dít. Bere si další metry vlasce a vzdaluje se od mola. Už to nevydržím… Překlápím naviják, vlasec se napíná, jehlice na jeho konci vyjede nad hladinu jako blesk, vůbec nestačím zaseknout. Udělá krásné salto půl metru nad hladinou. Její délku odhaduji na 70 cm. Pak je po odporu a z vody vytahuji prázdný háček.
 
Vzápětí má záběr i Zdeněk. Dopadl podobně jako já. Za deset minut už ale naši první jehlici máme na molu. Pak už to jde jako po másle. Záběry přicházejí tři minuty od nahození. Bohužel, většina z nich nám rybu nepřináší. Docházíme k závěru, že měkké maso tresky je zapotřebí vylepšit kouskem kůže nebo ploutve, aby na háčku pořádně drželo.
 
Když jehlici vytáhneme na molo, ještě to neznamená, že je naše. Nemá sice tolik slizu, jako třeba úhoř, ale kroutí se podobně a nechce se nechat vyháčkovat. Levou rukou ji svírám vší silou těsně pod hlavou, pravou roztahuji čelisti pilovitého zobáku, prut přišlapuji a přidržuji na molu nohou a marně hledám dostatek prstů na vyproštění háčku. Když je jedna z jehlic úspěšně vyháčkována a uložena do bedny, vztyčí se jako kobra, vyskočí a šup - už je zpátky v moři.
 
Po půlhodinovém lovu máme pět jehlic, jeden uštípnutý háček, dvě vázky a asi dvacet promarněných záběrů.
 
Zaujali jsme i další rybáře
Z přívlače rychle přezbrojují na plavačku a stoupají si vedle nás. Přines - li zbytky makrel. Jsou tak mastné, že i malý kousek jejich masa dělá na hladině mastné olejové skvrnky.
 
Teprve teď začíná pravé rodeo. Makrela je senzační nástraha. Na molu je nás už šest a záběry nám přicházejí po minutě.
 
Jehlice berou nástrahu bleskově jednou doleva, pak zase doprava, od mola a k němu. Dokonce ho i podplouvají. Prut na těžko jsem už sbalil, protože jsem nestíhal obsluhovat jediný plavačák. Zkoušíme různé hloubky nástrahy, nakonec docházíme k závěru, že optimální délka nástavce je metr od splávku. Na počátku jsme volili hloubku asi 20 cm, voda se po prvních záběrech na povrchu úplně vařila, ale četnost záběrů postupně klesala. Ryby se potopily a začaly více brát až v metru. Zřejmě se cítily bezpečněji, než u hladiny. Když jsme zvolili dvoumetrovou hloubku, záběry jehlic zase ustaly, ale zato jsme byli úspěšní s makrelami. Vytáhli jsme jich pět v délce kolem 40 cm, z lodi jsme takové makrelí tlusťoušky nevytáhli.
 
 
Jehlice berou, je to parádní zážitek
Původní cejnový háček měním za háček podobné velikosti, ale s delším ramínkem. Je to lepší, nástraha na něm lépe drží. Jehlice se buď zasekne v oblasti „zobáku“, ale z tohoto maléru se dostane poměrně často. Přicházíme na to, že je třeba jehlici nechat odplavat asi 5 metrů, aby háček pořádně spolkla.
 
Makrelí maso dochází, zkouším maso jehlice. Jsou kanibalky? Kdepak, úspěšný nejsem. Zkouším tedy makrelí střívka. Na háček je napichuji jako žížalu. Na záběr čekám jen pár vteřin, střívka jsou poměrně pevná, na háčku drží.
 
„Na co je chytáte?“ ptá se mě kolega ze zájezdu.
 
„Na žížalku! To víte, přivezl jsem si z domova pár rousnic.“
 
Rozčílilo ho to. „Vy nevíte o tom, že dovoz jakýchkoliv živých nástrah a návnad do Norska je přísně zakázán? Když vás někdo chytí, budete mít pěknej průšvih a ostatní ostudu.“
 
Šel jsem s pravdou ven a milý kolega to pak na střívko zkoušel taky.
 
Začalo poprchávat a za chvíli lilo tak, že jsme po dvou hodinách lovu šli domů. Jehlice pod 50 cm jsme vraceli vodě, nechávali si jen větší. Nejdelší z nich měřila 87 cm. Záběrů bylo zhruba třikrát více než úlovků. Nezastavili jsme se skoro ani na chvilku, fotili jsme se až v dešti u chaty. Bylo to lepší než lov z lodě.
 
EDUARD BERKA
FOTO: AUTOR, IVO NOVÁK
Článek byl otištěn v časopisu 9/2009

Komentáře

Přidat komentář: