Facebook

partneři

Český rybářský svazModerní rybář

Přihlášení :: Registrace
BAHNÍK POLABSKÝ
Jan Sýkora | Příběhy | Komentáře
ČERVNOVÁ SOBOTA… KRÁTCE PO BOHATÝRSKÉM OBĚDĚ SEDÍME S DĚDOU VENDOU NAD ZBYTKY PEČENÉHO KRÁLÍKA S BŮČKEM A DOPÍJÍME JIŽ NE PRVNÍ LAHVIČKU PIVA. BABIČKA MAŘKA NÁS NAPROSTO VYŘÍDILA DIETNÍM KRÁLÍKEM, KTERÉHO V PEKÁČI OBOHATILA PĚKNÝM KOUSKEM BŮČKU, KNEDLÍČKEM A DOMÁCÍM KVAŠENÝM ZELÍM. BABIČKA SE JAKO SKVĚLÁ KUCHAŘKA VŽDY ŘÍDILA ZÁSADOU, ŽE CO JE ZDRAVÉ, NEMUSÍ BÝT VŽDY DOBRÉ A TAK I NĚKTERÁ DIETNĚ VYHLÍŽEJÍCÍ JÍDLA OBOHACOVALA KOUSKEM UZENÉHO, ŠKVARKY A PODOBNĚ.
 
 
Babička Mařka byla známá i tím, že se pokoušela držet na základě domluvy lékaře odtučňující dietu. Vždy to však řešila tak, že si nejprve namazala krajíc chleba vepřovým či husím sádlem se škvarečky a potom chroustala dietní suchary. Musím říct, že dědovi Vendovi tento gastronomický přístup velice vyhovoval.
 
Jak tak sedíme a klábosíme o všem možném, děda prohlásí: „Tonda Žabák říkal, že na Tišické tůni berou kapři jako prasata.“ A už po očku kouká, jak budu reagovat. „No, v neděli mám volno, tak bychom mohli hned po ránu vzít kola a mrknout se na ně,“ odvětím.
 
Když jsem časně ráno následující den udýchán došel před domek, Venda již stál u vrátek s pikslou žížal a dvěma koly. Na vysvětlenou musím poznamenat, že v této středočeské oblasti bylo a ještě je kolo hlavním dopravním prostředkem. Dědova kola by mohla být směle vystavována v každém muzeu, neboť, jak jsem to odhadl, byly to zřejmě konfiskáty po odsunutých německých občanech. Děda měl kolo ještě vybaveno nosičem, který si co do velikosti nezadal s ropnou plošinou. Na tomto nosiči vozil s sebou několik prázdných pytlů, které plnil jakýmkoliv krmivem pro králíky, které bylo právě v dosahu. Babička Mařka dávala k dobru historku, která může mít pravdivé jádro, ale nelze jí úplně věřit. Děda se jednoho večera vracel z polního pychu, kolo obloženo pytli s vojtěškou, a protože jej překvapila ukrutná žízeň na pivko, jak říkal, zastavil se v hospůdce. Krátce před půlnocí se vracel po polní cestičce domů, když tu se náhle ocitl mezi dvěma sloupy elektrického vedení. Kolo naložené žoky vojtěšky se zapasovalo mezi sloupy tak, že děda nemohl dopředu, ani zpátky. Údajně po několikáté výzvě - pusť mě, nechal kolo kolem a věřil, že unikl hrozícímu nebezpečí ze strany polního hlídače a pelášil domů. Kolo si údajně ještě za rozbřesku, po vylíčení příhody babce, neporušené vyzvedl.
 
K Tišické tůni jsme dorazili jako první. Uvelebili jsme se na břehu menší zátoky, kolem byla spousta rákosu, cítili jsme se trochu jako indiáni na válečné stezce. Nahodili jsme. Děda po několika minutách slastně zavřel oči a již se ozvalo tiché vrnění, známka toho, že děda dospává dnešní časné vstávání. I na mě přicházely příjemné mdloby. Pak jsem musel do křoví. Říkám: „Dědo, dávej majzla na pruty.“ Bylo to rychlé… Slyším klení a taky plácnutí do vody, jako při útoku velkého bolena. Potom jsem zaznamenal čvachtání koní v brodu řeky a nakonec i vyfouknutí vzduchu ponořivšího se hrocha. To už jsem stál na břehu s kalhotami ještě někde u kolen. Bylo to k popukání… Děda byl rozplácnutý částečně na břehu, částečně ve vodě. Ruce měl v bahně zabořené tak, že se jeho hlava pokrytá kšiltovkou dotýkala silně zakalené labské vody. Vrhl jsem se k němu. Jednou rukou jsem ho popadl za límec, druhou za opasek. Vytáhl jsem ho do bezpečí. Povídám: „Cos dělal?“ „Představ si, že ten pacholek nám chtěl čmajznout prut. To musel bejt pořádnej macek! Když prut strhl do vody, chtěl jsem ho chytit, ale zakopl jsem o vidličky a už jsem letěl po hubě do vody.“
 
Co dodat? Uvědomil jsem si, že zmíněný prut stále trčí z vody. Hned zpočátku jsem ucítil velký odpor a tak jsem opatrně přitahoval rybu ke břehu. Po několika minutách jsme s dědou nevěřili svým očím. Na břehu se plácal dvaceticentimetrový kapřík, silně obalený tlející trávou a bahnem. Jelikož to ve vodě vypadalo, jako by se zde vykoupalo stádo divokých kanců a děda vyhlížel jako jejich náčelník, odebrali jsme se k domovu. Babička Mařka nad příšerně zapáchajícím dědou spráskla ruce. Myslela si, že se děda, však víte, co. A on se přitom, chudák, jen topil.
 
MILAN JANOUŠEK
Článek byl otištěn v časopisu 9/2009

Komentáře

Přidat komentář: