partneři

Cesky Rybarsky SvazModerní rybář

Přihlášení :: Registrace
LABE - PODOUSTVE, KAM JEN NAHODÍŠ!
Jan Sýkora | Feeder | Komentáře
OSUD SI S ČLOVĚKEM STÁLE POHRÁVÁ A NEUSTÁLE HO PŘIVÁDÍ NA MÍSTA, KTERÁ BY JINAK NECHAL BEZ POVŠIMNUTÍ. NO, ŘEKNĚTE SAMI… KDYBYSTE BYLI ODNĚKUD Z JIŽNÍ MORAVY, NAPLÁNOVALI BYSTE SI RYBAŘINU NĚKDE NA LABI U PARDUBIC? TO ASI TĚŽKO. ZVLÁŠTĚ, KDYŽ VÁM TEČE MORAVA TÉMĚŘ POD OKNY. ZKRÁTKA – NENÍ DŮVOD. JENŽE, KDYŽ VÁM NA SLUŽEBNÍ CESTĚ ZBUDE TROCHA ČASU A RYBÁŘSKÉ NÁDOBÍČKO MÁTE STÁLE S SEBOU, PROČ SE NA CHVÍLI NEZASTAVIT NA BŘEHU ŘEKY, TŘEBA U KUNĚTIC?
 
Bylo pekelné horko a blížilo se poledne. Byl čas na malou zastávku a něco k zakousnutí. V takovém vedru ani na pořádné jídlo není čas. Zastavím se jen u benzinky pro něco studeného k pití a dám si dvacetiminutovou pauzu. Když odbočuji k čerpadlu, míjím rybáře na kole. Bleskne mi hlavou, že by vůbec nebylo špatné zastavit někde u vody a chvíli si s nějakým kolegou popovídat. Alespoň lépe poznám zdejší poměry. Kouknu do mapy a vidím, že před mostem přes Labe se dá sjet až k řece. Třeba tam na někoho narazím. Koupím pití a za několik minut už stojím na břehu řeky.
 
Vůbec to tu nevypadá špatně
Je tu poměrně dost vyseděných míst, jinak ani živá duše. Dalo se to nakonec čekat, rybáři už zřejmě sedí u oběda. Nevadí, projdu se kolem a potěším se pohledem na řeku a kunětický zámek nad ní. Jenže sotva vykročím pár metrů od břehu, nad vodu se vymrští docela pěkný kapr. Vidět skákat kapry na řece je poměrně vzácná věc a nemohu se ubránit dojmu, že mě tento šupináč provokuje schválně. Zachovávám klid, ale pohled mám stále zapíchnutý do míst, kde se ještě vlní voda. A pak je zahlédnu! Hejno kaprů stojí v mírném proudu a jsou v něm i pořádné kusy! Voda příliš čistá není, ale siluety ryb jsou naprosto zřetelné. Velké ryby stojí na místě jako přišpendlené, menší kapříci těkavě popojíždějí tam a zpět. Dlouho váhám, ale nakonec podlehnu prastarému pudu lovce. Vím téměř na sto procent, že tyto ryby nechytím, ale třeba se v okolí dna nacházejí jiné, které nebudu muset k záběru dlouho přemlouvat. Bleskově se převléknu, popadnu prut, sedačku, trochu krmení s červy, které jsem před hodinou koupil v Pardubicích a už to všechno připravuji k bleskovému útoku. Do kbelíku vysypu půl pytlíku vnadicí směsi pro tekoucí vodu a půl pytlíku vnadicí směsi na kapry. K tomu přidám anglické vločky, po navlhčení ještě plechovku měkké kukuřice a dvě pořádné hrsti masných červů. Prut mám už připravený. Po posledním lovu před dvěma dny jsem koncovou sestavu neodstřihl, ale celý prut jsem jen rozložil a jednotlivé díly k sobě stáhnul neoplenovými páskami. Do karabinky průběžné sestavy stačí jen připevnit vhodné krmítko. Po zběžné prohlídce vody odhaduji, že třicetigramové by mělo stačit. Jednou zkusmo nahodím bez vnadicí směsi do míst, kde se ukázali kapři. Je to přibližně patnáct metrů od břehu. Krmítko rychle kleslo asi do dvou a půlmetrové hloubky, kde zůstalo klidně ležet. To je dobré. Nezdržuji se žádným větším vnaděním. Naplním krmítko, na menší háček dám několik masných červů a hned chytám. Nahozeními jsem kapry samozřejmě vyplašil, ale to se dalo čekat. Mohu jen doufat, že pouze klesli ke dnu a nikam neodpluli. Byl by to sice zázrak, ale chtěl bych tomu věřit.
 
První záběr přichází velmi rychle
Špička se oklepala jako mokrý psík a hned následovalo opravdu pořádné zatažení. Zásek sedí a na konci vlasce se zmítá nějaká ryba. Není příliš velká, ale bojuje docela divoce. Brzy mohu podebrat celkem pěknou podoustev. Abych pravdu řekl, na začátek jsem čekal spíše menšího cejna, nebo plotici, ale podoustev mě nijak nepřekvapuje. Myslím, že jich tu bude celkem dost. To se také vzápětí potvrzuje. Dá se říci, že co nahození, to podoustev na háčku. Jsou to ryby tak do 40 cm a nenechají mě chvíli v klidu. Nejsem nespokojený, to ne, avšak taková rybařina brzy omrzí, zvláště tehdy, pokud předtím uvidíte na hladině kapry, jejichž hmotnost se pohybuje okolo 8 kg. Čekám, že žravost podouství už musí každou chvíli povolit. Kdepak! Jsou jich tu kvanta! Začínám přemýšlet o tom, jak se jich zbavit. Dosud jsem házel krmítko stále na stejné místo. Odstraním ho a místo něj připnu do karabinky olověnou kapku. Vyměním i háček, místo tří masných červů jich teď nastražuji osm. Je to pěkně živý chuchvalec a věřím, že nezůstane dlouho bez povšimnutí. Nahodím asi dva metry pod původně krmené místo a čekám, co se bude dít. Záběr, který přichází, se od předchozích moc neliší, ale po prvot ním zachvění a rychlém ohybu špičky se vlasec výrazně prověsí. Takto někdy berou cejni v Moravě. Rychle přiseknu a za chvíli mohu konstatovat, že stejným způsobem berou cejni i tady. Je to ryba v délce okolo 50 cm a hanbu svému rodu rozhodně nedělá. Chytám ještě jednoho menšího, pak následuje malý karas. Zdá se, že podoustve mezi sebe na krmené místo žádnou jinou rybu nepustí a ty se tedy soustřeďují kousek pod krmeným místem. Začínám si dělat naděje, že bych se právě tady mohl dočkat i kapra. Z přemýšlení mě vytrhne další záběr. Na háčku se opět třepetá podoustev. Po ní další a ještě jedna. Zdá se, že návnadu už zlikvidovaly a své pátrání tedy rozšířily do dalšího okolí. Je opět čas na změnu. Masné červy na háčku vystřídají dvě zrnka kukuřice z plechovky. První chycenou rybou na tuto nástrahu je karas. Ne, že bych karase neměl rád. To spíš naopak, pěkní karasi jsou mí oblíbenci, ale dneska mám trochu jiné ambice.
 
Problém bude asi v nástraze a velkém množství drobnějších ryb
Než se rozhodnu pro radikální řešení, zkouším ještě chvíli kukuřici. Nikam to však nevede. Chytám zase a zase podoustve. Nezastaví je ani další zrnko kukuřice navíc. Poměrně objemnou nástrahu prostě trhají na kusy tak dlouho, až se samy napíchnou na háček. Nemá smysl zasekávat. Většina záseků jde do prázdna. Stačí jen trpělivě čekat a po divokém cloumání špičky přichází plynulý tah. Stačí pak jen zvednout prut a rybu zdolat. Jako jediné řešení vidím použití naprosto selektivní nástrahy.
 
Mám v autě zbytek pelet s příchutí halibuta namočených v tuňákovém oleji. Tohle snad menší ryby nechají na pokoji a dočkám se konečně nějaké větší. Měním návazec a peletu nastražuji na vlasový přívěs mimo háček. Nástrahu umístím na původní navnaděné místo a čekám. O své se hlásí i můj žaludek. Pro ryby jsem se dosud ani nenajedl. Špička je v klidu a to mi teď přichází vhod. Původně studená minerálka už asi nebude v tom vedru moc k pití. Jdu do auta pro termotašku s jídlem. Je to jen pár kroků. Sotva se zvednu, zdá se mi, že se špička zachvěla. Znovu usedám s rukou připravenou k záseku. Neděje se však nic. Zřejmě se jen nějaká rybka otřela o napnutý vlasec. No nic, přinesu jídlo a pití. Odcházím s očima upřenýma na prut. V klidu se najím, ale pořádně se napít nestačím.
 
Špička se bez jakéhokoli varování ohýbá a prut startuje do vody. Jen díky správně nastavené brzdě nedošlo k vytržení prutu z vidličky nebo k přetržení vlasce. Ryba míří po proudu. Rychle beru prut do rukou a během pár chvil odhaduji, že mým soupeřem bude zřejmě kapr, ale nebude nijak velký. Metr nakonec ukazuje 44 cm, ale kapřík je vypasený jako prasátko. Je to hezký šupináč. Pokud jsou všichni zdejší kapři v takové kondici jako je tento, pak se mohu při větší rybě těšit na pěkný boj. Otázka je, zda ještě nějaký ten záběr přijde.
 
Minuty se vlečou a stále nic
Zřejmě jsem měl štěstí na nějakého opozdilce z hejna, které už přetáhlo jinam. Původní plán byl chytat hodinu, maximálně dvě, ale už dávno jsem se přestal ohlížet na čas. Teď přemýšlím, jak dostat kapry zpět. Vracím se ke krmítku. Použiji větší košík a dávám do něj co možná nejvíc kukuřice. Krmení, které na povrchu oschlo, dovlhčím vodou, do které přidávám tekutý posilovač s chutí a vůní buráků. Doufám, že tato novinka v mém oblíbeném krmení probudí kapry k životu. Je známo, že buráky kapři mlsají stejně rádi, jako lidé. Krmítko plním kukuřicí a z vnadicí směsi vytvořím „zátky“. Zkrátka dělám všechno pro to, abych dostal kapry zpět na krmené místo. Snad je dostatek hrubších soust a silná vůně přivábí zpět.
 
Asi budu zase muset počítat se zájmem podouství, ale třeba je halibutí peleta udrží trochu zpět od ostrého háčku. Každé tři minuty přehazuji krmítko a návnada se hromadí na dně. Krátké dotyky na vlasci ukazují, že je tam dole pěkně živo, avšak vytoužený záběr stále nepřichází. Po nějaké době se špička přece jen prudce ukloní, avšak kapr to není. Zvědavou podoustev zaujala i nástraha výrazně páchnoucí rybinou.
 
Opět měním krmítko za olovo a zase nahazuji pod krmené místo. Má snaha je odměněna pouze půlhodinou absolutního klidu. Tak tohle mě opravdu moc nebaví. Raději budu zase chytat karasy a cejny, než nečinně sedět, byť s vyhlídkou na velkou rybu. Měním tedy návazec a peletu nahrazuji větším háčkem s kukuřicí a masným červem.
 
Nahodím a do minuty mám rybu
Je to zase podoustev, ale tentokrát opravdu pořádná. Bránila se téměř jako stejně velká parma. Další je také tak pěkná. Buď sem najelo hejno větších ryb, anebo to dělá kombinace nástrahy. Většinou je to tak, že kombinované nástrahy, v tomto případě kukuřice a červa, upřednostňují větší kusy. Jen na velké cejny to moc neplatí. Ti dávají jednoznačně přednost větší nástraze z červů anebo hnojáčkům. Hnojáky nemám a samotné červy rvou podoustve jako zběsilé. Myslím, že hnojáčci by nedopadli o moc lépe. Zůstávám tedy u kukuřice s červem. Už nevím, jestli to bylo popáté, nebo kolikáté podoustvi, ale jisté je, že ryba, kterou jsem tenkrát zasekl, byla fakt velká. A na rozdíl od všech ostatních se pustila proti proudu. Nebylo to ani příliš rychle, ani pomalu, zato však velmi důrazně. S tím, jak jsem utahoval brzdu, ryba automaticky zrychlovala. Nezmatkovala, nekličkovala a držela přímočarý směr. Budu hádat, ale myslím si, že to kapr nebyl. Tipoval bych spíše sumce. Klidně mohl nástrahu nasát, ale mohl být i podseknutý. Mašíroval proti proudu a s osmnáctkou vlascem a patnáctkou návazcem jsem byl naprosto bezmocný. Držel jsem ho, co to šlo, ale pak jsem samozřejmě prohrál. Podrobně zkoumám torzo koncové sestavy, ale nenacházím na něm nic. Žádný sliz, žádné roztřepení, jen ten návazec je prostě pryč. Co se dá dělat? Nic, jen připevnit nový návazec a chytat dál. Ruce se mi trochu chvějí. Adrenalin udělal své. Nové chutné sousto letí do vody a v duchu si říkám, že kdyby zase přišel takový záběr, budu se snažit ještě víc, abych rybu dostal ke břehu, anebo ji alespoň zahlédl.
 
Pár podouství mě zase dostává do formy a pomalý rozvážný záběr zasekávám přesně. Ryba opět míří proti proudu, ale tentokrát mnohem svižněji. Na každé zvýšení odporu reaguje podrážděně zvýšením rychlosti. Náhle mění směr, nabírá ještě větší rychlost a míří k protějšímu břehu. Tento manévr ji však tak vyčerpal, že jsem ji zvedl téměř k hladině.
 
Prudké zavaření vody znamená jen jediné – na háčku je konečně pěkný kapr!
Jeho zdolávání je zdlouhavé, síly mu ubývají jen pomalu. Nechci rybě nic nařizovat příliš zhurta, protože s „patnáctkovým“ návazcem, i když podpořeným kouskem feederové gumy, si toho moc dovolit nemůžu. Konečně si mohu vydechnout a prohlédnout si pěknou rybu z Labe. Už jsem si začínal myslet, že je dnes jen plné podouství. Pořádný lysec vypadá, jako by ho právě do řeky vypustili z nějakého ukázkového rybničního chovu. Je čistý, bez jakékoli oděrky a kulatý jako prasátko. Putuje samozřejmě zpět do řeky a já kvapně balím. Dočkal jsem se, vybral si svou pořádnou porci štěstí, ale strávil jsem tu mnohem více času, než jsem původně zamýšlel. Jedno však vím jistě… Místo bude od této chvíle patřit k mým pravidelným zastávkám.
 
MILAN TYCHLER
FOTO: AUTOR
Článek byl otištěn v časopisu 6/2009
 

Komentáře

Přidat komentář: