partneři

Cesky Rybarsky Svaz

Přihlášení :: Registrace
KVĚTEN 2019
Jan Sýkora | Editorial | Komentáře
JINÝ KRAJ, JINÝ MRAV
 
Otevírat kontroverzní témata nese svá pochopitelná úskalí, přesto se domnívám, že je to jednou z úloh všech médií. Tedy i časopisů. A tak, když jsem získal kontakt na Rusa Andreje Šaprana, který rok pobýval na Čukotce a sepsal článek o tamním lovu velryb, dlouho jsem neváhal. Když mi pak do e-mailové schránky dorazily autorovy dechberoucí fotografie, bylo defi nitivně rozhodnuto. Z dnešního pohledu člověka 21. století se mohou snímky zdát drsné, možná až morbidní – vždyť pohled na vrhané harpuny z lodí, vyřezávané kusy velryb ještě ve vodě a jejich následné porcování je pro naši „vyspělou“ civilizaci možná až odporný a velmi snadno se nám může stát, že sáhneme pro odsouzení.
 
Přiznám, i mně běhal mráz po zádech, když jsem poprvé pohlédl na vyvalenou velrybu na pláži, do níž kdosi řeže tupým nožem. Ale pak jsem se při překladu článku začal do Čukčů vžívat. Tamní zima trvá až deset měsíců, lovit se tam nedá skoro nic jiného (kromě mrožů) a proto je lov velryb na Čukotce provozován od nepaměti. Po staletí je místním zvykem, že vybraní lovci vyjedou na moře, kde při konfrontaci s obrovským plejtvákovcem riskují své životy a pokud jsou nakonec úspěšní, z jejich práce profi tuje celá vesnice. Ta je doslova závislá na mase a tuku, které z velryb získá. Z kořisti vyvržené na pláž si může kdokoliv uříznout tolik, kolik potřebuje. Členové společnosti jsou na sobě tak skutečně závislí a neúspěch lovců znamená strádání celé vesnice.
 
 
Ano, při zběžném pohledu nám může lov velryb připadat odsouzeníhodný. Ale zatímco nám se příčí pohled na mrtvolu velryby, obyvatelé nejvýchodnějšího poloostrova Asie by možná stejně vehementně odsuzovali prasečí farmy, kde chováme zvířata jenom proto, abychom je později zabili. Nejspíš by kroutili hlavou nad litry pesticidů, které si stříkáme na pole, aby už tak zdevastovaná orná půda přinášela víc a víc plodin (že mizerné kvality, je nasnadě). A možná by třeštili oči, kdyby viděli, že rok co rok pořežeme miliony stromů, přineseme si je domů a o pár dní později je bez dalšího užitku vyhodíme k popelnicím...
 
 
A že jsou velryby ohroženým druhem? To je pravda. Ale plejtvákovec šedý (neboli velryba šedá, kterou na Čukotce loví), figuruje na Červeném seznamu ohrožených zvířat na stupni málo dotčený, zatímco takový úhoř říční, kterého u nás (zatím) lovíme bez postihu, patří v tomtéž seznamu mezi kriticky ohrožený druh.
 
Neradím, abychom si nedělali vlastní názor. Ten je samozřejmě zapotřebí. Jen vybízím, abychom to dělali s vědomím toho, že mezi kulturami jsou někdy skutečně obří rozdíly. A že je třeba k nim při tvorbě vlastního názoru přihlížet.
 
 
Ondřej Cupal

 

Komentáře

Přidat komentář: