partneři

Cesky Rybarsky SvazModerní rybář

Přihlášení :: Registrace
EXPEDICE VIKING, ANEB NOS NA MALÉRY (2)
Jan Sýkora | Ostatní | Komentáře

Švédsko, jezero Malären, kemp Härjarö, říjen 2008. Je úterý ráno a my jsme tentokrát v přístavu včas. Vyzbrojeni jerky a dobrou náladou očekáváme se vzrůstajícím loveckým vzrušením příjezd našeho průvodce Hanse Nordina.

 
Posádka se nám tentokrát obměnila a zároveň i rozrostla. Vedle mě a Zdeňka měl stát na palubě ještě Vomajda. Ten ale přepustil své místo Rosťovi, který hodně toužil po nové zkušenosti. „Hezký gesto, Jiří, ale zkusíme to udělat jinak,“ komentuji s respektem a uznáním Vomajdovo počínání. „Pojedeš prostě taky, a já už to Jendovi nějak vysvětlím. Vím, že na své lodi má tři místa pro přívlačáře, anebo čtyři místa pro trolling, ale změna je život. O to víc vezmeme tatranek a na place mu přidáme třeba ještě trávu,“ dodávám optimisticky.
 
„Hello Friends!“ vítají nás prasátka Hansových zlatých zubů. „Dnes zkusíme zvýšit možnosti chycení metrovky a prolovíme místa na opačné straně, než jsme byli v neděli,“ seznamuje nás průvodce se svým plánem.
 
Loď sviští po jezeře a vesty naskládané pod našimi zadnicemi plní plánovaně funkci nárazníků. Ještě, že s sebou vezeme náš rozum do kapsy. Jinak by to bylo v pytli. Jízdu jsme tak díky Pavlovu nápadu přežili bez následků. Kotvíme v kamenité zátoce na volné vodě s travinami. Hans opět nabízí jerky – žlutočerveného si vybírá pouze Rosťa, protože každý a to včetně mě, už svého jerka má. Po chvilce vytahuje Rosťa štiku v délce 76 cm.
 
„Very good,“ chválí Hans nováčka na palubě.
 
Během dopoledne projíždíme ještě několik nádherných míst, jedno krásnější než druhé, ale bez úspěchu. Nahazujeme jako o život a odvážně se pereme s novými podmínkami. Ta metrovka přece už musí přijít, říkám si v duchu.
 
„Jak to, Hansi, že se nám nedaří, alespoň tak, jako minule?“ ptám se průvodce unaveným hlasem. „Už i já mám jerka a pořád nic.“
 
„Je změna počasí, měsíc v úplňku a proto je mnohem těžší štiku chytit. Budu upřímný, pro mě je výsledek dnešního lovu také překvapením. Normálně chytneme za den na jednu loď mezi 20 až 30 štikami, z toho jednu až dvě přes metr. Když se nám nedaří chytit metrovky, doženeme to alespoň v množství. I přes to, že dnes chytáme skutečně poctivě a tvrdě, dosahujeme sotva 20 % standardu. Je potřeba zkoušet dál, změníme barvy nástrah a prochytáme skály a zlomy.“
 
„Trefa!“ volá po chvíli Rosťa, který má na stejnou barvu nástrahy další štiku o délce 77 cm. Všichni, kromě úspěšného lovce, zkoušíme nové barevné provedení. Přesouváme se o kousek dál. V našem zorném hledáčku se objevuje nádherná oválná zátoka symetricky ohraničená stvoly rákosu. Kotvíme přesně uprostřed, máme to z každé strany asi 30 m k rákosí. Desítky hodů bičují jezerní hladinu a stále nic. Housery se pomalu vkrádají do našich zad a nepozorovaně podporují výhonky nervozity zasahující doposud optimistické členy družiny.
 
„Zeptej se ho, proč nenahazujeme přímo do rákosí jako v neděli, vždyť to výsledky přineslo,“ žádá mě o tlumočení důrazným hlasem Zdeněk.
 
„Tohle už máme vyzkoušené,“ rozvážným hlasem odpovídá Hans. „Chytili bychom pár malých štiček, ale o ty nám přece nejde. Velké štiky jsou právě tady na volné ploše, kde se ukrývají v trávě. Do rákosí vyjíždějí výjimečně a to v případě, kdy se tam ukryjí i rybičky. Vloni jsme tady ulovili během dvou hodin na 60 štik s průměrnou hmotností 4,5 kg.“
 
Je poznat, že trochu energie jsme potřebovali všichni. Frekvence hodů se po průvodcově odpovědi výrazně zvyšuje. Nechceme to vzdát a dál bojujeme proti nepřízni osudu. V krátkém časovém sledu připojuje Rosťa svoji čtvrtou královnu vod na stejný jerk. Zdeněk hlásí záběr na mrtvou rybičku, ale dravec se vypíná. „Hele, i trollingáři můžou dobře vláčet,“ volá smějící se Zdeněk při pohledu na Vomajdův ohnutý prut. Oranžový jerk tak zachutnal dalšímu štičímu exempláři o délce 72 cm. Několik minut nato hlásí Vomajda druhý úlovek, přidává se i Rosťa a Zdeněk. Pomalu se smráká a blíží se hodina našeho odjezdu. Jerky létají vzduchem jako při válečné vřavě. Nikdo to nechce vzdát, chceme dál bojovat a zažívat ten slastný pocit vítězství. Při závěrečném finiši tak ještě boduje Rosťa, Vomajda a Zdeněk, já zůstávám bez ryby. Zajímavý den, říkám si, ale metrovka je metrovka. Všichni se loučíme s Hansem a upřímně mu děkujeme za inspiraci a skvělé zážitky. Ten se nám snaží omlouvat, že jsme nechytili velkou štiku. „To není nutné, Hansi, my víme, že to k rybařině patří. V každém případě zůstaneme v kontaktu a doufám, že přijedeš do Čech na křest DVD,“ vlévám teď na oplátku trochu optimismu do žil našeho průvodce. „Tatranka, Bobe, tatranka a Big Pike,“ loučí se s námi Hans perlami ze slovníku českého Vikinga Zdeňka a nenávratně mizí v šeru. Večer připravujeme strategii na další den. Potřebujeme natočit kapitálního dravce, proto nenecháváme nic náhodě a tým dělíme na dvě skupiny. Já, Pavel, Rosťa a Honza – mistři z jerku budeme zkoušet pokořit travní hlubiny a slibná kamenitá pole, Zdeněk s Vomajdou pak mohou vyzkoušet tolik očekávaný trolling.
 
Rybička je základ státu
Ráno nás čeká velmi větrné a deštivé počasí. Nemusíme se ani moc vzájemně přemlouvat a přesouváme rybařinu na odpoledne. S Pavlem odjíždíme nakoupit benzin a Honza s Rosťou pomáhají kolegům v přístavu s chytáním nástražních rybiček.
 
Odpoledne vyrážíme každý na jinou stranu a věříme v úspěch naší nově postavené jerkové družiny. Já s Honzou vyrážíme do zátok přímo naproti našemu přístavu, Pavel s Rosťou plují na skalní útes se zlomy a Zdeněk s Vomajdou se konečně věnují trollingu.
 
Zastavujeme s Honzou blízko rákosí. Všímám si vlny mezi rákosovými stvoly. Informuji Honzu a jerky vyráží do útoku. Až po třiceti systematických náhozech konečně nacházíme rybího predátora. Hezká štika o délce 75 cm. V té době hlásí Pavel telefonicky dravce o délce 83 cm a Rosťa další dva exempláře o délce 76 a 77 cm. Honza dnes touží po ulovení kapitálního kusu, proto se ještě vydáváme ke skále se zlomy, kde jsme každý už nějakou tu štiku ztratili. Skoro za úplné tmy, bez dalšího úlovku, se vracíme do přístavu. Při zpáteční cestě si všímám výrazných světel u naší chaty.
 
„Že by zase nějaký malér anebo dokonce oslava trollingu?“ říkám si v duchu a společně s Honzou spěcháme do hlavního stanu. S nedočkavostí a vzrušením přicházíme k chatě. Za takový filmový tyátr by se nemusel stydět ani slavný Hollywood. Všude plno lidí, dvě ostrá světla ozařující šťastnou tvář českého Vikinga svírajícího v náručí nádherně mramorově zbarvenou štičí krasavici o délce 104 cm. Pavel pomáhá s oživováním ryby a neúnavně ji polévá čerstvou vodou.
 
Najednou „filmová vřava utichá“ a já slyším zřetelně Zdeňkova slova na kameru:
 
„Jó, já to říkám pořád, rybička je základ státu a trolling je ta správná metoda na kapitální štiky. Je to týmová práce a já bych to sám bez svého parťáka Vomáčky nezvládl.“
 
Klapka, světla zhasínají a všichni odcházejí slavit Zdeňkův trollingový úspěch. Vypráví, že ryby braly v hloubce větší než deset metrů. Dopoledne chytil v 18 metrech krásnou štiku o délce 90 cm a odpoledne ve tři hodiny přidal další exemplář v délce 80 cm. O chvilku později se mu vypnula metrovka těsně u lodi.
 
V 17.55 pak v hloubce 18 metrů zabírá mohutná, 104 cm dlouhá štika. Tento nádherný dravec bojoval více než 20 minut, ale nakonec byl úspěšnější lidský predátor.
 
Každý den je jiný
Dopoledne využíváme k dotočení několika instruktážních scén o rybolovných technikách a přidáváme pár atraktivních detailů okolní krajiny. Trollingový úspěch pak sám píše scénář dnešního dne. Všichni jsou jednoznačně pro tuto rybolovnou metodu. Já se přidávám ke Zdeňkovi a Jirkovi. Pavel, Rosťa a Honza tvoří druhou posádku. Vyrážíme podél pobřeží a postupně prolovujeme vodu v hloubce od 10 do 30 metrů. Nasazuji 140g olovo, ostatně tak jako moji kolegové, pouze s tou výjimkou, že na konci nemám mrtvou rybku, ale krásného štičího wobblera.
 
„Je tam,“ huláká Zdeněk jako na lesy.
 
Takhle ohnutý prut jsem ještě neviděl. Okamžitě končíme s rybařinou a šanci na úlovek dostává pouze Zdeněk.
 
„Nemůžu ji dostat ode dna,“ volá český Viking, kterému se začínají objevovat na obličeji krůpěje potu. Nevzdává se však a dobrou čtvrthodinu bojuje s vodním dravcem. Ryba se pomalu blíží k hladině.
 
„Můžeš mi pomoci, Radku,“ prosí mě úspěšný lovec. „Vezmi si vylovovací rukavice a jdeme do toho,“ dodává přesvědčivě.
 
V zápalu boje si nevšímám taktiky starého lišáka. Až studená větev v mé ruce dává tušit, co že to Zdeněk chytil za kapitální rybu. Mohutný košatý strom, který bojoval z hloubky 20 m, se tak stává Vikingovým životním úlovkem.
 
„Šťastné a veselé,“ voláme současně s Vomáčkou, když Zdeněk vytahuje celý stromek z vody ověšený historickými olovy a wobblery.
 
„Vy nám také, šťastné a veselé,“ kontruje Zdeněk a dává se do upřímného smíchu.
 
Po namáhavém zdolávání se nemůžeme zbavit pocitu, že dvoumetrový strom vydá takové množství adrenalinu jako tři metrovky dohromady. Monstrózní úlovek zapíjíme výbornou peckovicí a pokračujeme v lovu. Po chvilce míjíme druhou loď.
 
„Mám ji,“ slyším a zároveň vidím křičícího Honzu, který zápasí se svojí první trollingovou štikou. „Na tvého dvouocasého Twin Fina, Radku,“ přidává další informaci. Jsem rád, že můžeme praktickou ukázkou dokázat „ortodoxním rybičkářům“, že trolling funguje i na takovéto barevné vynálezy. Ten den už nám velký Ódin žádnou velkou rybu do cesty neposlal. Hlad po úlovcích zaháníme výbornými biftečky a zapíjíme neméně dobrým červeným vínem.
 
Poslední den lovu
Ten si všichni chceme vychutnat – v klidu a pohodě. Zdeněk s Jirkou se věnují trollingu, já s Pavlem a Rosťa s Honzou opět jerkování. Vstáváme o něco dříve než obvykle a tak krátce po sedmé opouštíme bezpečí přístavu. Systematicky prochytáváme jednotlivé zátoky. Členitost a rozmanitost tohoto revíru je perfektní. Snažím se maximálně využít poslední hodiny a dávám do jerkování všechno. Po chvilce se vrací má trvalá neúcta k mé tělesné schránce. Docela slušně mě bolí záda. Pavel je na tom podobně a oba využíváme jedno z více než deseti tábořišť, která jsou rozmístěna v rámci rezervace na březích jezera. Jsou zde hotová ohniště se dřevem, grilem a mohutnými lavicemi. S bolestí ulehám na jednu z nich a po chvilce usínám v paprscích podzimního slunce. Ze snu o metrovce mě budí výrazné teplo v zádech. Nechci se moc unavit, proto pomalu a opatrně otevírám jedno oko. Zjišťuji, že Pavel mezitím rozdělal oheň a i on už se oddává spánku spravedlivých. Otáčím se pomalu na druhý bok a užívám si té chvíle pohody – bez telefonů, e-mailu, faxů, oběžníků a dalších rádoby nutných výdobytků moderního světa.
 
Kolem čtvrté se s Pavlem vracíme ke skupině ostrovů. V jedné ze zátok potkáváme Rosťu s Honzou.
 
„Jak to jde?“ ptám se kolegů s neskrývaným zájmem.
 
„Ale jo, docela dobrý, mám už na kontě tři štiky kolem 75 cm a Rosťa dokonce čtyři,“ odpovídá Honza.
 
„Musím pochválit Hanse za inspiraci s jerkama,“ zapojuje se Rosťa do debaty. Dvě štiky chytil přímo u lodi. „Je vidět, že když je nástraha velká a správně ji vedeš, tzn. využíváš i zastavení nástrahy, tak si štika pro ni bez problému připlave. Mám životní zážitek, ze kterého si mi ještě teď klepou kolena. Až k lodi přijela za jerkem nádherná metrovka. Vypadala jako rozkvetlá slunečnice s tou svojí otevřenou tlamou. Fakt nádhera. No a pak se lekla, ohromná vlna a byla pryč.“
 
„Je to tak, viděl jsem ji také,“ potvrzuje slova svého parťáka Honza.
 
„Navíc musím říci z vlastní zkušenosti, že jerk je skutečně optimální do trávy, perfektní reakce a absolutně bez vázky,“ dodává zkušeně.
 
Ještě chvilku si povídáme a pak vyrážíme do další zátoky. Tady si Pavel připisuje další jerkové body úlovkem pěkné, 78 cm dlouhé štiky. Při pochytávání dalších zátok pak vrací vodě své nejlepší zbraně. Dvakrát omylem překlopil při nahazování naviják a jerky skončily nenávratně na žhavém území štičího království. Konec naší výpravy neúprosně signalizuje i nastupující šero.
 
„A co já, velký Ódine, přece mě nemůžeš nechat v takový den bez ryby!“ volám úpěnlivě s pohledem upřeným k obloze. Pomalu se blížíme k hraně ostrova. Mnoho kamenů zde vystupuje z vody, to znamená i mnoho ideálních štičích úkrytů. Asi šest metrů dlouhý kámen se stává mým prvním jerkovým terčem. „Plesk“ a nová švédská nástraha dopadá hned vedle kamenu. Okamžitě se zvedá ohromná vlna.
 
„Viděls to!“ křičím vzrušeně na Pavla. Po pěti metrech se prut ohýbá až k hladině pod úspěšným útokem těžkého protivníka. Voda se rozstřikuje a štika se nám ukazuje ve výskoku. Nesmazatelný zážitek. Další výskok a ryba jde pod vodu. Loď se začíná kymácet, jak narážíme do kamenů. Snažím se zklidnit, ale adrenalin vykonává své. Štika se stáčí pod loď a já musím s prutem na druhou stranu, aby dravec nezamotal šňůru do motoru. Manévr se mu nedaří a po desetiminutovém boji s pomocí Pavla zdolávám statečného a důstojného protivníka.
 
Krasavice v délce 86 cm znamená můj osobní vláčecí rekord. „Ó díky velký Ódine,“ volám radostně do ztemnělé oblohy. Ještě s bouřícím adrenalinem v krvi se vydáváme nazpět. V přístavu potkáváme Zdeňka s Jirkou. „Tak co, Bobe, jak to dneska šlo?“ ptám se kolegy.
 
„Jó, Bobe, já ti říkal, že rybička je základ státu – přišla pěkná osmdesátka!“
 
Asi mi uvěříte, že ten den se mi usínalo ještě lépe, než kdy jindy.
 
Vikinské slovo závěrem
Tato výprava a její okolnosti se jistě zapíší slavným runovým písmem do mého rybářského deníku. Za sedm dní jsme chytili více než 100 štik, z toho jednu v délce 104 cm, dvě v délce 90 cm, 88cm a 80cm štiky na trolling, pak ryby v délce 93 cm, 90 cm, 86 cm a 83 cm ulovené na jerky. Délka zbylých úlovků se pohybovala mezi 65 a 79 cm. Mozaika o pobytu a lovu velkých štik se opět rozrostla o nové inspirující pohledy.
 
Jedno vím jistě… Tento úžasný revír stojí za další prozkoumání.
 
Potomku Vikingů, poslední z Varjagů, nezapomeň, crazy Czech groupe come back!
 
Tatranka, Bobe, tráva, marihuana a Big Pike!
 
RADEK MATOUŠ
FOTO: AUTOR
Článek byl otištěn v časopisu 3/2009

 

Komentáře

Přidat komentář: