partneři

Cesky Rybarsky SvazModerní rybář

Přihlášení :: Registrace
JE ŘEŠITELNÝ PLOŠNÝ ÚSTUP PSTRUHŮ A LIPANŮ?
Jan Sýkora | Napsali jste nám | Komentáře
Ovlivňování odchovné kapacity toků
Před čtyřiceti lety jsem se setkal na přednáškách pro rybářské hospodáře s panem Rycheckým. Mluvil o tom, jak u nich, v Jizerských horách, zásahy do toků vytvářejí lepší podmínky pro život pstruhů a lipanů. Byla jiná doba a zásahy do toků byly po dohodě realizovány se správcem toku. Tehdy byl ještě správce toku ochoten hradit uživateli revíru údržbu dřevin na březích, samozřejmě v dohodnutém rozsahu. Mnoho z jeho myšlenek jsme Benešově realizovali na přítocích Benešovského potoka, samozřejmě i na Okrouhlickém a Petroupimském potoku. Princip všech aktivit spočíval v tom, že parta pstruhařů byla ochotna ve svém volnu doslova dřít. Zdarma. V zásadě jsme udržovali břehové porosty tak, aby olše, vrby, černý bez a další porost netvořily houští, ale stromové formy a stromy nerostly v menším sponu než 3–5 m. Mělo to především tu výhodu, že při slovení ryb agregátem jsme byli schopni protáhnout kabel agregátu na celou jeho délku. Současně dřeviny vytvářely lepší kořenový systém, tvořící útulky pro ryby a podklad pro jejich bentickou potravní nabídku. A dobrý kořenový systém pochopitelně i více stabilizoval břehy koryta. Navíc jsme z koryt důsledně odstraňovali napadané větve a pytláci byli vidět zdaleka. A z hlediska zájmů legálních rybářů si ti s muškařským nebo přívlačovým prutem vycházku k vodě lépe vychutnali. A bylo normální, že rybář u vody tam, kde se zachytil, větev odstranil, aby nepřekážela ostatním.
 
Protože správci toků už nebyli v osmdesátých letech minulého století tak štědří, na pracích kolem vody se nevydělávalo. Byli jsme však tolerováni, pokud jsme se na něčem dohodli. Faktem je, že díky státním výzkumným úkolům jsme disponovali velice konkrétními informacemi o tom, jaké podmínky z hlediska morfologie koryt toku pstruhům vyhovují. Dost bylo napsáno i v odborné literatuře, ale hlavně – lidé byli ochotní pro svou zálibu i něco udělat.
 
Zásahy do toků nesměly být na úkor průtočnosti. Nesměly měnit směr a charakter koryta a hlavně musely
být co nejpřirozenější. Jako amatéři tolerovaní správcem toku jsme ostatně mohli ke zlepšení podmínek pro pstruhy dost učinit. Techniky a konkrétní stavby, ovlivňující odchovnou kapacitu toků, byly medializovány nejen u nás, ale i v cizině. Fakticky jsme zvyšováním drsnosti koryta, mírným zvětšováním výše vodního
sloupce a zlepšováním stability břehů vytvářeli pstruhům to, co potřebují. Tedy loviště, stanoviště a úkryt.
 
Osobně jsem vyhodnocoval i účelové stavby, které na regulovaných tocích měly zachovat podmínky k chovu a přežívání ryb. Viděl jsem luxusní i mizerné záležitosti. Skutečností je, že stabilních staveb, které byly schopny přežít stoletou vodu a pozdější invazi pobřežních dřevin, bylo malinko. Náletové dřeviny poměrně rychle svými kořeny trhaly sebelépe provedenou stavbu a bez následné a hlavně trvalé údržby rychle znemožnily vodoteč využívat nejen k muškaření, ale často i k přívlači. Dřeviny se však vždy podílely na vytváření podmínek k existenci ryb. Vybavuji si, jak na Janovickém potoce byla při vyhodnocení asi 1 km dlouhého úseku zjištěna bio masa kolem 220 kg na ha. To v daných podmínkách bylo dost. Při vyhodnocení výše položeného revíru 2 pod Václavicemi byla biomasa kolem 600 kg/ /ha, což bylo hodně. Dva roky po dokončení stavby. Stavba sledovala zvýšení možnosti zemědělského využití přilehlých luk. V době funkčnosti uměle vytvořených podemletých břehů byl tento úsek nesmírně zajímavý. Ani v době vrcholu jeho rybářské slávy tam však nikdo, alespoň z legálních rybářů, neulovil trofejního pstruha či lipana. Do doby zárostu tohoto úseku olšemi a vrbami se tam dalo i dobře muškařit. Doslova příšerně odbytá stavba pochopitelně dlouho nevydržela. Nejdřív přišla padesátiletá voda, pak invaze pobřežních dřevin. Regulovaný tok po 15 letech od dokončení stavby umožňoval zemědělské využití okolních pozemků, ale jako dostupný revír byl slabý. V tomto směru přírodní je tok na dolním revíru u Týnce n. Sázavou dodnes srovnatelný s kdysi zde vyhodnocenými podmínkami pro chov existenci ryb. Jen těch ryb je tam výrazně méně.
 
Dnes se často mluví o revitalizaci toků. Problém vidím v tom, že se do toho noří především právní nástupci firem, které toky v minulosti ničily a tvořily z nich kanály. Nejsem zastáncem nákladných zásahů do toků, byť odůvodněných. Vycházím totiž z toho, že žádná stavba na toku není věčná. Je jen škoda, že správci toků na jedné straně nabízejí finančně atraktivní zakázky svým spřáteleným firmám a na druhé straně obcházejí možnosti drobné údržby a ekonomicky neatraktivních zásahů do vodotečí, jaké v minulosti prováděl právě rybářský svaz. Bylo to výhodné pro obě strany. Bohužel si též musím uvědomit, že občanské sdružení, kterým ČRS je, nemá již možnosti, které byly v minulosti. Tehdy se údržba břehů, regulace dřevin, zpevňování břehů z odpadového dřeva a kamení, stabilizování koryt, boční výhony a další záležitosti dělaly tak nějak samozřejmě. A pstruhům i lipanům se tohle bydlení prostě líbilo.
 
JAROSLAV POUPĚ
 

Komentáře

Přidat komentář: