partneři

Cesky Rybarsky SvazModerní rybář

Přihlášení :: Registrace
CESTY ZA SNEM
Jan Sýkora | Lidé | Komentáře
V brazilském deštném pralese se zatím neztratil. Na obhlídku revírů do Pakistánu odletěl bez zavazadel, jen v kraťasech a triku. Doklady a peníze měl v ledvince kolem pasu. Nezabloudil ani v drsném Kongu, možná nejnebezpečnější zemí světa, kde zabít člověka je tak běžné, jako když někde ve Lhotě bacíte mouchu. V pohodě zvládl i krátké moskevské vězení. Zjeví-li se kupříkladu v Londýně, ví, kam jede… Nové sídlo naší redakce našel jen s obtížemi. Z Kunratic do Malešic jel nakonec raději taxíkem. JAKUB VÁGNER. Nejznámější český rybář. Obdivovaný i zatracovaný.
 
 
Zdá se, že je vám svět malý. Ještě vám není ani třicet, ale ze čtrnácti vzácných sladkovodních ryb, po nichž toužíte, jich máte nachytáno devět. Nebojíte se, že jednou nadejde čas a před vámi najednou nebude žádná výzva?
Mluvíte o mém úmyslu postupně ulovit největší sladkovodní ryby světa v jejich přirozeném prostředí. Ptáte se, co budu dělat, až je nachytám. Jenže já nevím, jestli je všechny ulovím. Ryby, které jsou ještě přede mnou, žijí v extrémně nebezpečných oblastech a netuším, jestli je vůbec vypátrám. Kupříkladu se neví, jestli už nevymřel veslonos čínský. Nebyl spatřen od roku 2003. Přesto doufám, že pár jedinců v předlouhé Žluté řece ještě žije.
 
Ve chvíli, kdy spolu hovoříme, máte za sebou řadu expedicí a ohledně výše zmíněných sladkovodních obrů jste byl pokaždé úspěšný. To na náhodu nevypadá…
Sice jsme se připravovali odpovědně, ale stejně musím mluvit o obrovském, až neskutečném štěstí, které nás zatím potkávalo. Tuším, že nás jednou opustí, jinak to snad ani nemůže být. Jednou se vrátíme s prázdnou. Každopádně to ale nevzdám.
 
Vaší životní rybí modlou byl sumec. K velkým cizokrajným rybám jste došel přes něj?
Přesně tak. Sumce jsem lovil dlouhé roky, byl jsem jím doslova posedlý. Za sumcem jsem šel přes mrtvoly, vydával jsem se za ním do běžných, ale i těch nejšílenějších oblastí. Sumce jsem chytal tři sta dní v roce. Opravdu! Sumce jsem lovil od patnácti! Přes deset let! A najednou přišel okamžik, kdy jsem si řekl: Co se tak honíš? Sám cítíš, že to už není ono. Vždyť tomu chybí kouzlo! Láska k této rybě mě neopustila, to ne, ale utéct jsem musel, abych nakonec svou lásku k sumcům v sobě nezničil. Na světě jsou přece tisíce dalších zajímavých ryb! Vždyť je to výzva, umínil jsem si. Udělal jsem dobře. A dobře taky vím, že jednou se k sumcům vrátím s původní láskou a nadšením. Jako to bylo na začátku mé cesty.
 
Rozumím tomu dobře, když řeknu, že jste toužil stále po větším a větším sumci a ti menší vás už neuspokojovali?
Částečně je to tak. V hlavě jsem měl zakódováno, že sumčí hranice musím neustále posunovat. To už je profesionální deformace. A já chci mít nelíčenou radost třeba z metrového vousáče, kterého chytím někde na Berounce. Byl jsem na tom tak, že jsem zvládl sedmdesátikilového krasavce a bylo mi to málo.
 
Změnu životního postoje jste odstartoval docela zhurta. Největší sladkovodní rybou na světě, Arapaimou gigas…
Pozor, veslonos čínský by měl být větší, ale je považován za vyhynulý druh, takže to s tou arapaimou vlastně oficiálně docela sedí. Setkání s touto rybou bylo pro mě osudové. Uvědomil jsem si totiž, jak neskutečně ohrožené tyto ryby jsou. Za pár let už tady být nemusejí. Chtěl jsem je představit veřejnosti a pána tvorstva upozornit na to, že je to především on, kdo ohrožuje přírodu. Svět nezachráním, to je jasné, neodvratný zánik těchto ryb nezastavím, ale chtěl bych maličko přispět k tomu, abych ho pomohl aspoň pozastavit. Dobře však vím, že polovina z těch čtrnácti ryb tady do třiceti let už nebude.
 
Můžete ve stručnosti objasnit, co příprava tak náročné expedice obnáší?
O tom bych mohl mluvit hodiny… Každá expedice je jiná, protože za těmito rybami cestujete do různých světových končin, do všech světadílů, jen na Antarktidu ne. Sháníte informace, čtete knížky, létáte po internetu, oslovujete přátele a známé. Musejí vás zajímat teoretické záležitosti, v žádném případě nesmíte opomenout ani ty praktické. Nepodceníte-li to, na místě pak máte méně starostí. Většinou však odlétáte do absolutní nejistoty. Co vás čeká? To nevíte. Jen tušíte.
 
Jak víte, kde, nač a jak exotické ryby lovit?
To právě leckdy nevíte. O některých rybách víte naprosté minimum. Mají jen latinská jména, často ani neodhadnete, zda tam, kam jste přijel, vůbec jsou. Je to o informacích, odhadu a experimentování. Říkám, že si v přípravě postupně vytváříte jakýsi vzorec DNA. Z něj pak vyplývají další drobné střípky. A někde na konci dřímá malá naděje, že na vysněnou rybu narazíte. Pak přicestujete do země, zamíříte do konkrétní oblasti. Potom musíte získat místní název kupříkladu jezera, od něho se dostanete k nějaké řece, pak do horoucích pekel k nějaké vesnici. V té možná najdete někoho, kdo se uvolí vám dělat průvodce a cestujete dál. Čtenáře možná překvapí, že průvodce mi v drtivé většině případů dělají nerybáři, pokud je vůbec seženu.
 
Navštěvujete neznámá místa dopředu, nanečisto?
Občas ano. Vlastně teď už často. Do neznámé země poprvé cestuji sám a zásadně bez prutů, bez jediného háčku. To by mě svádělo. Očíhnu terén a pak vím, co mohu očekávat. Dělám to už kvůli štábu, který se mnou cestuje. Chci, abych kolegy netahal do absolutního neznáma, abych jim mohl na místě poskytnout aspoň minimální pocit, že se neztratíme a že vím, do čeho jdu.
 
Dívám-li se na vaše filmy, vždycky mě překvapí, že taháte rybu jako hrom, jste napnutý jako tětiva a přitom u toho dokážete souvisle mluvit, celé dění zajímavě komentovat. Na vašem místě bych ze sebe patrně nevydal ani hlásku.
Do exotických končin jezdíme s kameramanem a dalšími kamarády. Všichni do jednoho o mně říkají, že jsem psychopat. Když tahám nějakého obra, mám zatmění. Nehledím doleva, nekoukám doprava. Na souboj se dokážu maximálně soustředit a sebekriticky přiznávám, že jsem opravdu blázen, protože si s těmi rybami povídám strašně rád. Při lovu vlastně mlčet ani neumím.
 
Exotické země a neprobádané končiny znamenají všemožná nebezpečí. Přemýšlíte někdy o tom, že stačí zlomená noha někde v džungli a může být konec?
Takhle o tom přemýšlet nemůžete, i když máte samozřejmě pravdu. Moc si to nepřipouštím. Řídím se tím, že když jedeme do neznáma, musím na to být se svými lidmi připravený. Pokud bych vzal s sebou například vás, nemůžete se prostě jednoho dne sebrat, popadnout bágl, vypnout počítač a odletět třeba do Amazonie. Nebo ano, můžete, ale jen někam na její okraj. Jako na výlet s nějakou cestovkou. Není totiž Amazonie jako Amazonie. Když jsme tam byli za arapaimou poprvé, dostali jsme se s kameramanem strašlivě daleko. Jednou jsme chvíli odpočívali a mlčeli. A kamarád najednou povídá: „Hele, co budeme dělat, když se nám něco stane?“ Tehdy jsem si vůbec poprvé uvědomil, že když si v takto odlehlém místě zlomíte nohu, může to být naprosto fatální záležitost. Nebo když vás štípne nějaká potvora, uštkne had, když vás překvapí jaguár. Anebo vám v zátylku může přistát i otrávená indiánská šipka. Můžete mít mobilní satelitní vybavení jako hrom, ale helikoptéra tam nepřistane ani náhodou. Nepřistane ani třeba deset kilometrů od místa, kde jste. Ani třicet…
 
Podceňovat přírodu se asi nevyplatí…
Přírodu musíte ctít a naslouchat jí. Vrátí vám to. Protože jakmile bojujete jenom s ní, tak to tak nebezpečné není. Mám zkušenost, že když přírodu vnímáte a nasloucháte jí, vždycky vás před možným nebezpečím varuje. Problém nastává, když začnete machrovat a dělat kraviny, když zbytečně riskujete. Někteří vaši čtenáři z přírodopisných filmů určitě znají Australana Steva Irwina, lovce krokodýlů. Byl to můj kamarád, byli jsme v kontaktu, párkrát jsme se viděli. S krokodýly si dělal, co chtěl. Skákal na ně, obracel je, poutal a zase pouštěl. Zvládal hady, chytal je, provokoval, uskakoval před nimi, nechal na sebe plivat jed. To samé s jedovatými pavouky. Byl si jistý. Věděl, co dělá. Jednoho dne však zamířil do pro něj cizího prostředí, pod vodu. A to ho stálo život. Zvítězil nad ním rejnok. Steve doplatil na to, že se znovu potřeboval mediálně prosadit. A zvolil možnost, která pro něj nebyla. Voda prostě nebyla jeho živel.
 
Co domorodci, s nimiž se potkáváte? Vítají vás vždy s otevřenou náručí?
Jak kdy. Od lidí hrozí větší nebezpečí než od přírody. Třeba v Kongu je to doslova příšerné, v některých končinách tam jde o život téměř hodinu od hodiny. V Kongu končí veškerá legrace. Patnáctiletý kluk vám chce useknout hlavu jen proto, aby druhému patnáctiletému klukovi ukázal, jaký je frajer. A vůbec nic se nestane. Nikoho nezavřou. Lidský život tam nemá žádnou cenu. Třeba Mongolsko je z tohoto pohledu zcela civilizovaná země. Naposledy jsme se tam chtěli dostat hodně daleko, až do povodí Malého Jeniseje. Nejdřív jsme se ale ocitli v Moskvě a tam nás zavřeli. Bez udání důvodu. Tři dny nás drželi v cele, dva dny nám nedali najíst, okradli nás. To vše ale byla v podstatě sranda. Tomu se v určitých chvílích i smějete, protože tušíte, že se z toho vylížete. Pak jsme zamířili do Ulánbátaru, zrovna proběhly volby a vyhráli komunisti. Vyhlásili stanné právo, v ulicích nikde nikdo. Jen ozbrojenci. Nejdřív koukáte jako blázen, ale nakonec z toho máte stejně psinu.
 
 
Ještě jsme zapomněli na nemoci…
To je taky kapitola sama pro sebe. Narazíte na moskyty, nebo se vás chytne nějaká bakterie. A najednou nakoupíte druh malárie, proti které není pomoci. Do čtyř dnů v příšerných bolestech umíráte. Pomoci se nedočkáte. Když odjíždím, chodívám do nemocnice Na Bulovce, kde mě naočkují a nakrmí nejrůznějšími medikamenty. Když se vrátím, okamžitě tam pádím znovu. „Tak co nám zase vezete?“ ptá se pan doktor. A pak o mně dělá přednášky. Dokonce musím brát nějaké léky, které v Evropě běžně k mání ani nejsou. Pak asi týden v jednom kuse spím, protože jsem utahanej jako pes. Mívám tak o deset kilo míň. To nebrečím, když to říkám, je to moje volba.
 
V jednom vašem filmu jsem viděl, jak vás kousla ulovená piraňa. Napadlo mě, jestli jste se nenechal rafnout schválně. Kvůli efektnímu záběru…
„Kdepak! Tehdy mě na okamžik opustilo soustředění. Myslel jsem si, že se mně nic nemůže stát, když už mám tu dračici v lodi. To je právě o té pokoře k přírodě a nemachrování.“
 
Jak můžete tak velikou rybu, kupříkladu arapaimu, tahat z vratké kánoe?
Někdy to ani nechápu. Ale jak jinak bych se k ní v pralese dostal? Při těch obrovských vzdálenostech?
 
Poslyšte, Jakube, jíte vůbec ryby?
Pokud se dají za ryby považovat rybí prsty…
 
To bych tedy neřekl.
No, taky o tom pochybuju. Takže ne, ryby nejím. Jen výjimečně, možná dvakrát za rok na nějaké návštěvě, abych neurazil. Kdybych byl odkázán na rybí maso, dopadlo by to se mnou špatně. Ryby jako potravu prostě brát nedokážu. Na druhou stranu nemám vůbec nic proti tomu, když si rybáři od vody nějakou tu rybku odnesou. Je to naprosto v pořádku. Jen bych se přimlouval za to, aby to bylo s mírou. Jen tak za pár let ulovíme štiku nebo candáta a nebudeme to brát jako výjimečnou událost. Rybářská řezničina je mi odporná, ale moc nemusím ani militantní ochránce rybích životů.
 
Dokážete si vůbec ještě užít rybařinu kupříkladu na Vltavě?
Aby ne! Neznám nic lepšího, než se bavit s malými okouny. Když jezdím ven, o rybářské pohodě to není. Je to o dřině. Doma je prostě doma, jak se říká, a právě doma je ta pravá, nefalšovaná pohoda. U nás chytám nejraději. Dodnes. A pořád strašně rád vzpomínám na časy, kdy jsem neměl ani korunu. Vyjel jsem k vodě na sumce, k jídlu jsem měl na dva dny sedm suchých rohlíků a bylo mi to jedno. Někdy mi ale lidi k vodě přinesli svíčkovou, jindy bramboráky. To bývala nádhera! Baštili jsme, klábosili, prostě paráda. Na českých revírech jsem zažil panenské roky sumcařiny. Bójka na hladině byla nevšední, vylovit sumce byla událost. Byla to doba vyvracení mýtů.
 
Kolik jste vlastně nachytal sumců?
Moc. Těch, kteří měřili přes dva metry, je sto třicet. Tedy doma. Pokud bych měl počítat ryby nad dva metry v zahraničí, toto číslo by bylo čtyřmístné.
 
Dobře víte, že všichni rybáři vás rádi nemají. Půlka lidí vás uznává, zejména těch mladších, další polovina vás zatracuje a má vás za protekční dítě. Jak se s tím vyrovnáváte?
Dřív mě to mrzelo, ale pak jsem to hodil za hlavu. Na jméno mi třeba nemohou přijít lidé, kteří se chtějí v rybařině prosadit mediálně. Často se s nimi ani neznám, přesto se mě nerozpakují zatratit, pomluvit. Nejhorší jsou lži a polopravdy, které vám ale do očí nikdo neřekne. Něco vám po- vím… Deset let jezdím po našich rybářských výstavách, kde se objevují všichni. A ještě se mi za tu dobu nestalo, že by ke mně někdo z odborné veřejnosti přišel a řekl: „Jakube, ty jsi ale syčák!“ Spíše vás poplácávají po ramenou. Pak ale dotyčný člověk přijde za svým kamarádem a řekne mu: „Pepo, ten Vágner, to ti je takovej vůl! A stejně umí prd.“
 
Také jsem se setkal s názory, které se nesly asi v tomto duchu: Ono to jen vypadá, že ten Vágner nachytá, ale kdoví, jak to vlastně je. Stejně v tom bude nějaká levá…
To sedí. Máte nachytáno, máte to všemožně zdokumentováno, ale leckoho prostě nepřesvědčíte. Ryby jsem nezačal chytat proto, abych byl hvězda. Ryby jsou prostě moje životní vášeň a náplň. A proto je mi dnes vcelku šumafuk, jestli mi někdo věří nebo ne. Proti tomu jsem už imunní. Myslím spíš na všechny ty holky a kluky, kteří mi píší, žádají mě o radu, o pohled na věc. Na těchto lidech, kteří mi fandí, mně záleží moc. Jednou budou ovlivňovat naše revíry a vůbec celou přírodu. Už dávno nemám při rybaření soukromí. Naposledy jsem chytal sumce na Duryňském rybníku u Kladna, kde se mnou každý večer nocovalo i několik desítek lidí a aktivně se zapojovali do lovu. Každý může přijít a přesvědčit se sám. Kdo raději sedí v hospodě a pomlouvá, jeho věc.
 
Možná je v tom někdy i závist a od té je k averzi už jenom krůček. Češi v tomto ohledu ostatně vynikají.
I to je možné. Proto se tím už nezaobírám. Ale pozor, kolem vody jsou u nás i naprosto úžasní lidé. Nebudu je jmenovat, protože bych na někoho určitě zapomněl. Je jich dost a přibývá jich. Ono je to i v rybařině jako v běžném životě. Kdo něco někdy dokázal, má uznání a nadhled. Nemusí si nic dokazovat. A druhému úspěch a radost přeje.
 
Někde jsem slyšel, že v české rybařině je to se vztahy horší než v českém showbyznysu.
To jsem vám, myslím, onehdy řekl já. A mně to kdysi povídal táta, když jsem se trochu prosadil. Víte, když jsem utekl z konzervatoře, strašně ho to namíchlo. Když jsem pak natáčel první rybářské videokazety, nad kterými se dnes útrpně usmívám, tak mi, absolutně neznalý prostředí, jednou povídá: „Prosím tě, kterej blbec si to koupí? Ty si fakt myslíš, že si rodina v sobotu večer sedne k videu a bude se dívat, jak někde naháníš sumce? Ty ses zbláznil!“ Už má jiný názor. A řevnivost, na kterou se ptáte, zaznamenal.
 
Někteří lidé o vás tvrdí, že na revírech nedodržujete daná pravidla, že jste samá výjimka z Rybářského řádu. Jak to s vámi je?
Něco vám řeknu… Cožpak o to, někdy bych si u nás docela rád i zalumpačil. Třeba aspoň jednou do roka bych rád chytal přes celou noc. Myslíte si však, že si to mohu dovolit? Kdyby mě někdo načapal, z ostudy bych si mohl ušít kabát. A to nemám zapotřebí. Co někomu projde třeba ze známosti, to mně rozhodně ne. Pokud někde rybařím jinak, než je uvedeno v Bližších podmínkách výkonu rybářského práva, tak jedině oficiálně, většinou dokonce na základě žádostí našich rybářských svazů.
 
Minule jsem čtenářům Rybářství slíbil novou rubriku, která by měla všechny pochybovače přesvědčit o tom, že v revírech ČRS i MRS ryby jsou a ne že ne. Neucuknete?
Kdeže! To, co jsme si domluvili, platí. Budou mě zajímat jen kapitální ryby. Od okounů přes plotice a kapry, až k dravcům. Nachytám je, nafotím, dodám místopis revíru a napíšu, jak na ně. A moc se na to těším.
 
VLADIMÍR URBAN
FOTO: ARCHIV JV
Článek byl otištěn v časopisu 2/2009
 
 

Komentáře

Přidat komentář: