Facebook

partneři

Český rybářský svazModerní rybář

Přihlášení :: Registrace
DŮLEŽITÉ MOMENTY (1) - ZÁBĚR A ZÁSEK

JE VELICE TĚŽKÉ TROUFNOUT SI TVRDIT, KTERÉ OKAMŽIKY JSOU PŘI LOVU RYB KLÍČOVÉ, POKUD ALE CHCEME NĚJAKOU TU RYBKU ULOVIT, OKAMŽIK ROZPOZNÁNÍ ZÁBĚRU A PO NĚM NÁSLEDUJÍCÍ ZÁSEK JSOU URČITĚ JEDNY Z ROZHODUJÍCÍCH. I KDYŽ BY TO POCHOPITELNĚ NEŠLO ANI BEZ SPRÁVNÉ NABÍDKY NA VHODNÉM MÍSTĚ A VE VHODNOU DOBU…

 
Prostě pojďme se zevrubněji podívat na pár drobností a poznatků kolem záběru a záseku. Všechno se v detailech samozřejmě značně odlišuje podle zvolené techniky lovu.
 
POZORNOST SE OBYČEJNĚ VYPLÁCÍ
Při lovu na položenou se většinou jedná o poměrně klidné a pohodlné vyčkávání, než nám pohyb vlasce, čihátko, špička prutu či jiné signalizační zařízení záběr ryby oznámí. Nahozené pruty lovící sice podle Rybářského řádu nesmí opustit, stejně ale asi každý pozoruje kromě nahozených prutů i okolí (ať už je to romantika rosy na pavučinách, napájející se srna, slečna v bikinkách či svačící rodinka u obytného přívěsu). Záběr potom přijde (kdoví proč) většinou v tom nejméně očekávaném a vhodném okamžiku, takže při trochu větší nepozornosti se může stát, že ryba prohlédne záludnost nástrahy a stačí ji pustit. Při lovu na větší živočišné nástrahy, jako jsou rousnice a další červi nebo mrtvá či živá rybka, se zásekem rybář tolik pospíchat nemusí. Ale u některých druhů ryb zase hrozí hluboké pozření a následné riziko poškození podměrečné ryby při jejím uvolňování. Co se kapitálními rybami z vidliček či stojanů stržených a do hlubin odvlečených prutů týče, občas se to sice ur čitě stane, pokud by však byla pravda všechno, co se na toto téma vypráví, dna našich řek a nádrží by musela být přímo pokryta souvislou vrstvou prutů a navijáků. I když povolená brzda či odklopený řadič jsou určitě vhodnou pojistkou, jeden nikdy neví…
 
Už podle typu záběru lze často (ačkoli to stejně nikdy není na sto procent) odhadnout druh a velikost ryby a tudíž vhodně přizpůsobit i provedení záseku. Na málo „ochytaných“ revírech bývají záběry značně důvěřivější, jinak (všeobecně) jsou záběry méně opatrné zrána a navečer, popřípadě v kalící se vodě po bouřce. Jinak i velké ryby, zvlášť ty, které už mají nějakou tu zkušenost s ostrými háčky, dokáží uchopit nástrahu velmi opatrně, záběr pak lze dobře rozeznat jen na dostatečně citlivém a hlavně správně zvoleném a seřízeném náčiní. Na stojaté či pomalu plynoucí vodě použijeme lehká čihátka, reagující na každý dotek a špičky prutů. Za bezvětří je můžeme nechat poměrně vysoko. Ještě lépe jsme na tom (hlavně při lovu na kratší a střední vzdálenost) s vhodným feederovým prutem, kdy jemná špička díky vypnutému vlasci odhalí opravdu každý kontakt ryby s nástrahou. Při použití větších nástrah (abychom zamezili záběrům drobných rybek) je ale stejně mohou právě malé rybky oždibovat a válet po dně. Opravdového záběru se pak dočkáme snad jen v případě, že zájem drobných rybek upozorní na nástrahu i tu velkou. Pokud nechceme zbytečně nervózně číhat s rukou nad prutem s chvějícím se a poskakujícím čihátkem, zkusme změnit místo či typ nástrahy. Kdo někdy chytal na místech, kde se přemnožili karasi stříbrní či sumeček americký, ví dobře, o čem je řeč.
 
U poctivého „učebnicového“ záběru, který se skládá z ťuknutí a následného plynulého natažení, je odhad správného okamžiku pro zásek zcela jasný.
 
 
JAK ZASEKÁVAT PŘI POPOTAHOVÁNÍ A POŠKUBÁVÁNÍ?
Jedná-li se o živočišnou nástrahu, větší ryba ji buď opatrně zkoumá, nebo se nějaká malá pokouší do sebe pracně „nasoukat“ příliš velké sousto. Každopádně bychom ani v tomto případě se zásekem neměli čekat příliš dlouho. Pokud při takovém poškubávání opatrně uchopíme vlasec mezi prsty, často se nám (chce to zkušenost a navíc trochu popustit uzdu fantazii) podaří rozeznat, co se na druhém konci děje. V případě důraznějšího zatažení ihned zasekávejme. Pro dobré sledování záběrů za šera a za tmy poslouží výborně chemická světélka na čihátka či špičku nebo vhodně nasvícený terč před špičku feederového prutu. Síla záseku by měla vždy odpovídat používanému náčiní a lovné vzdálenosti. Nakrátko a s použitím delších prutů bývá zásek dostatečně důrazný i vsedě. Při lovu na větší vzdálenost je lépe před zásekem vstát. Zkrácení vlasce a tím zdůraznění záseku při lovu na opravdu daleký odhoz lze dosáhnout i několika kroky zpět. Současně můžeme otočit kličkou a pak už musíme dávat pozor, abychom zásek neprovedli až příliš razantně. Ryba by po zaseknutí měla zůstat ve vodě. Tah neuvolňujeme, u větší ryby můžeme jen trochu povolit brzdu a už začíná fáze zdolávání. Opakovaný zásek či podržení „natvrdo“ nedoporučuji, o rybu můžeme snadno přijít. Při lovu s těžšími zátěžemi se ryba velmi často zasekne samovolně už při prudším záběru, mnohé montáže jsou tak záměrně sestaveny.
 
KDYŽ RYBY NÁSTRAHU OCHUTNÁVAJÍ
Při lovu na plavanou nám správně vyvážený splávek ukáže i ten nejopatrnější dotek či ochutnání nástrahy. V proudné vodě, je-li nástraha vedena těsně při dně či v blízkosti překážek, může dojít i ke klamným záběrům. Většinu z nich se ale brzo naučíme odlišit. Stejně tak mohou dojmem záběru působit i silnější spodní proudy, iluze je občas dokonalá. Ale vše se opakuje na stejném místě stále znova a bez sebemenšího kontaktu s rybou. Nenechme se vyvést z rovnováhy a změňme trochu způsob vedení či nastavenou hloubku. Při lovu v proudu si můžeme pro lepší kontrolu pomoci i takzvaným nadržováním splávku proti vodě, kdy záběr indikuje nejen splávek (v tomto případě plní hlavně funkci nosného prvku), ale cítíme ho přímo v jemné špičce prutu. Záběr se někdy projeví razantním potopením splávku, který ujíždí proti vodě či do strany, jindy se jedná jen o jemné zaťukání, následované výraznějším zatažením či naopak uvolněním. Tímto odlehčením, kdy se splávek často doslova položí na hladinu, jsou známi především cejni, pokud máme nastavenou hloubku tak, že lovíme těsně nade dnem. Ryba se otočí hlavou dolů, sebere nástrahu u dna a vrátí se do původní polohy, čímž zátěž vlastně nadzvedne. Občas to – hlavně na stojaté vodě – ale udělají i jiné druhy ryb.
 
PŘI LOVU JE VŽDY TŘEBA SESTAVU VYVÁŽIT PODLE PODMÍNEK LOVU
V proudu použijeme vhodně dělené zátěže. Není na škodu nosit s sebou připravené hotové návazce, při změně splávku provedeme potom jen co nejpřesnější jemné dovážení. Zátěž soustředěná ke konci návazce (do blízkosti háčku) dopraví nástrahu do požadované hloubky rychle a spolehlivě ji tam udrží. Pro lov na velkých hloubkách použijeme klouzavých splávků se zarážkou. Při lovu menších ryb na plavanou se používají především monofilní vlasce, pletené šňůry jsou upřednostňovány jen občas pro lov velkých ryb.
 
Při záseku musíme (a to platí u všech rybolovných metod) počítat s pružností (průtahem) vlasce, dále také s průvěsem od špičky prutu i mezi očky. Proto razanci záseku musíme vhodně přizpůsobit. Zde však je třeba brát v potaz také další faktory, z nichž si připomeňme především velikost a typ použitého háčku, druh nástrahy a způsob nastražení, pevnost návazce v uzlících a vzdálenost, na kterou lovíme.
 
Při lovu na bič se často používají i gumové tlumiče, stejně je ale důležité mít své náčiní správně „v ruce“. Pruty na plavanou bývají spíš z těch delších a měkčích. I tady je však třeba správně odhadnout sílu záseku, abychom rybu zbytečně nepoškodili, nebo ji dokonce nekatapultovali z vody, či neutrhli. Zásek přitom musí být rázný, aby špička háčku (i případný protihrot) pronikla do rybího pysku dostatečně hluboko. Na menší vzdálenost a s přiměřeně dlouhým prutem postačí často k záseku pohyb zápěstí či předloktí, na větší vzdálenost či s kratším prutem pak je třeba při záseku či těsně před ním lehce zkrátit vlasec a dráha špičky musí být výrazně delší.
 
V proudné vodě „sedí“ asi nejlépe záseky vedené směrem po proudu, protože ryba stojí zpravidla hlavou proti proudu a tak nehrozí, že bychom jí háček z tlamy vytrhli. U živočišných nástrah (všeobecně) platí, že se zásekem nemusíme tolik pospíchat, ať už se jedná o žížaly, bílé červy, larvy hmyzu a podobně, prodleva po záběru by však neměla být dlouhá. Při lovu na měkké nástrahy (těsta, pasty, těstoviny, chlebová či rohlíková střídka) zasekáváme ihned po záběru. Ryba by jinak hned objevila podezřelý háček a nástrahu vyvrhla.
 
NA STOJATÝCH A POKLIDNĚ TEKOUCÍCH VODÁCH POUŽIJEME CO NEJMENŠÍ, NENÁPADNÉ SPLÁVKY, JE-LI TO MOŽNÉ
Pro vzdálené náhozy a lov ve větší hloubce se nejlépe hodí tzv. anglické splávky se zatížením v dolní části splávku. Je však třeba se s nimi na učit nahazovat, je to přece jen něco trochu jiného než u běžného splávku s dělenou zátěží. Pokud se hladina leskne, pomohou polarizační brýle, jinak pochopitelně dobře poslouží splávky s nápadně zbarvenou kuličkou na anténce či nápadně zbarvenou horní částí. Pokud lovíme na větší vzdálenost (tím se nevyhneme použití větších splávků i zátěží), snažme se aspoň nahazovat co nejpřesněji už na první pokus a příliš často nepřehazovat, abychom ryby zbytečně neplašili. Z dlouhodobého sledování splávku mohou i rozbolet oči. Není dobré se k něčemu nutit, klidně si udělejte přestávku na odpočinek. V peřejnatých úsecích jsou neocenitelné dobře sledovatelné nápadnější splávky, navečer zase ty s chemickým světlem. Na zakrmených místech se občas stane, že ryba vezme nástrahu již při jejím klesání, zásek by potom měl být pochopitelně co nejpohotovější, když splávek nezůstane na hladině, ale prostě zmizí.
 
KDY NENÍ RADNO ČEKAT
Při přívlači dochází k záběru nejčastěji během aktivního vedení nástrahy, kdy zasekneme vlastně reflexivně. Na záběr však buďme připraveni i po dopadu nástrahy. Zvláště štika a bolen poměrně často zaútočí už při dopadu nástrahy na hladinu. V tom případě je potřeba pohotově sklopit překlapěč a hned zaseknout, prodleva znamená téměř vždy ztrátu ryby. U povrchových dráždidel typu popperů vedeme nástrahu čeřením po hladině a tak bývá záběr sledovatelný zrakem, což je adrenalinová záležitost. S těmito nástrahami bychom měli zasekávat až v okamžiku, kdy cítíme v prutu kontakt s rybou. Kdo by ale v okamžiku, kdy se za nástrahou objeví vlna, rybí hřbet či silueta těla dravce dokázal zavřít oči a čekat na záběr citem, že? Opatrný dravec nás někdy dokáže pěkně potrápit. Řešením může být změna rychlosti vedení nástrahy (úplné zastavení bych nedoporučoval, spíš lehké poškubávání), popřípadě změna směru vychýlením špičky prutu do strany. Při vedení pod hladinou máme občas „nesekatelné" kontakty, které připomínají vázku. I to mohou být útoky na nástrahu. Jedná se o situaci, kdy ryba nástrahu takzvaně nedobere. S oblibou takto dokážou s rybářem laškovat zejména okouni. Pomoci může změna velikosti nástrahy či jiný způsob vedení. Občas je na místě i radikální změna typu nástrahy. Vláčíme-li v blízkosti vázek, riskujeme sice zachycení za větve, kořeny či kameny, právě v těchto místech se však dravci často s oblibou zdržují a tak nezbývá, než trochu riskovat a zasekávat při každém dotyku, který v prutu cítíme.
 
Vlasce jsou značně pružnější a tak s nimi může být zásek (hlavně na větší vzdálenost) proveden poměrně důrazněji, než při lovu s pletenými šňůrami, které ani po namočení nemají výraznější průtažnost. Zásek s nimi potom bývá sice pohotový a důrazný, ale je třeba být mnohem opatrnější. Ani kvalitní a pečlivě seřízená brzda navijáku občas nezabrání (především na krátkou vzdálenost) utržení větší ryby. Také první výpady dravce po záseku jsou při lovu s pletenými šňůrami značně tvrdší, proto je vhodné hned po záseku trochu povolit brzdu. Ně - kteří rybáři doporučují (hlavně při lovu štik) opakovaný zásek, aby hroty trojháčku spolehlivě pronikly do kostnaté a tvrdé rybí tlamy. Jenže nikdy nevíme, v jaké poloze vůči nám se ryba v tom okamžiku nachází a tak jí můžeme právě opakovaným zásekem nástrahu z tlamy vytrhnout. Proto bych tento způsob „pojištění“ záseku s čistým svědomím asi nedoporučil. Stejně tak přidržení ryby „natvrdo“ chvilku po záseku sice může napomoci proniknutí trojháčku do rybí tlamy, zrovna tak ale může rybě napomoci k uvolnění.
 
Ke kritické situaci může dojít i při dotahování nástrahy ke břehu či k loďce. Při lovu ze břehu proto vždy při prvních náhozech stůjme (je-li to možné) raději dál od břehu, abychom rybu nepoplašili a měli šanci nabídku nástrahy opakovat. Sleduje-li dravec nástrahu a zbývá nám již jen posledních pár metrů, můžeme se pokusit rybu vydráždit přerušovaným vedením či (z loďky) zatažením do stran nebo do osmičky, klidně i se špičkou prutu pod hladinou. Při lovu ze břehu, pokud vidíme, že dravec sleduje nástrahu s odstupem, můžeme také pomalu a opatrně ustoupit a přikrčit se. Jen pozor na to, kam couváme! Nikdy nevláčíme se špičkou prutu příliš vysoko či příliš do strany, zmenšovali bychom si tak dráhu špičky pro dostatečný zásek. Špička prutu by měla být spíš u hladiny a trochu před námi. Razanci záseku (na velkou vzdálenost) lze zvýšit i krokem zpět, vždy je však třeba předem vědět, kam šlapeme, o podobných „manévrech“ na loďce pak snad ani neuvažujme. Při lovu hlubinnou přívlačí dojde k záseku většinou samovolně.
 
KOLEČKA NA HLADINĚ
Při suchém muškaření, kdy nástraha plave po hladině, rozeznáme záběr podle kolečka na hladině, jež značí sebrání mušky. Občas ryby sbírají hmyz (i jeho napodobeniny) razantně, až se voda rozstříkne. Jindy je to zase jen takové nanicovaté zavalení, podle záběru bychom ale na velikost ryby usuzovat určitě neměli. I malý pstruh či lipánek dokáže udělat pořádný cákanec a naopak i malá ryba občas sebere hmyz z hladiny jen jakoby mimochodem. Můžeme se tak dočkat nečekaného překvapení, zvláště při večerním rojení hmyzu. Pokud vidíme na hladině občasná zavalení a naše suchá muška na ryby nezabírá, může se jednat o líhnutí hmyzu pod hladinou. Nouzovým řešením může být zatažení suché mušky těsně pod hladinu, lépe je ale použít takzvané pupy, což jsou mušky, které napodobují právě líhnoucí se hmyz, zavěšený těsně pod hladinou. Tady je potřeba se zásekem o zlomek vteřiny počkat, až se ryba s nástrahou obrátí hlavou dolů, aby zásek spolehlivě seděl. Hmyz je v tomto stadiu zcela bezmocný a ryby s jeho uchvácením nijak nepospíchají. Ani my tedy nesmíme zásek uspěchat. Ale jak říkám, jde jen o zlomek sekundy, prostě to chce trochu praxe. Při suchém muškaření směrem po proudu také počítejme s nepatrnou prodlevou, jinak rybě mušku z tlamky vytrhneme.
 
PŘI DNES POMĚRNĚ OPOMÍJENÉM LOVU NA MOKRÉ MUŠKY CÍTÍME ZÁBĚR VE ŠPIČCE PRUTU JAKO OSTRÉ ČI JEMNĚJŠÍ ŠKUBNUTÍ, NĚKDY PAK JEN JAKO ZTĚŽKNUTÍ ŠŇŮRY
Záleží na tom, jak jsou ryby momentálně aktivní a jakou potravu vyhledávají. Zásek by měl následovat bezprostředně, díky potopenému návazci a části šňůry může být (zejména při lovu na větší vzdálenost) poměrně rázný, vždy však s ohledem na sílu návazce. Většinou nezasekáváme z navijáku, ale šňůru držíme ve druhé ruce. Je to prostě věc praxe a citu, vzhledem k průvěsu šňůry a návazce bývá s citem provedený zásek téměř vždy úspěšný.
 
Při lovu na dlouhou nymfu je záběr často podobný lehké vázce, zásek by měl opět následovat okamžitě. Větší ryba často po záseku zůstane chvíli stát na místě, proto s poškubáváním a pokusy o vyproštění domnělé vázky nespěchejme, nic nám neuteče. Při krátké, tzv. české nymfě chytáme na poměrně malou vzdálenost, záběr se projeví jako klepnutí do špičky prutu. U větších ryb pak často jen jako pozastavení nástrahy, kdy je však také třeba hned zasekávat. Zásek vedeme zpravidla šikmo směrem nahoru a po proudu, zpravidla hned zjistíme, zda se jedná o rybu nebo o vázku.
 
Při lovu na supertěžké nymfy s tungstenovými hlavičkami se nějaké té vázce nevyhneme. Tato metoda je ale velmi účinná a jsou-li ryby trochu při chuti, záběrů bývá poměrně dost. Riskněme tedy nějakou tu vázku a voďme nymfy v těsné blízkosti dna. Občas se stává, že záběry přicházejí právě při zvedání sestavy. Potom je vhodné přizpůsobit i způsob vedení a opakovaným přizvedáváním sestavy se snažíme ryby vydráždit i během samotného vedení, popřípadě nahazujeme kolmo na proud a zvedáním špičky prutu necháváme nymfy stoupat k hladině, abychom je vzápětí spustili ke dnu a vše opakovali.
 
 
Při použití francouzského návazce se chytá nejčastěji na titěrné mikronymfy s velmi jemnými pruty, však také návazce jsou často v síle 0,8–0,12 mm. Bezhrotové háčky (jejichž špičky je třeba při lovu průběžně kontrolovat) však nepotřebují k proniknutí do rybího pysku příliš velkou sílu. Záběr rozeznáme buď podle zastavení či pohybu vlasce, mnoho rybářů spoléhá spíš na lehké indikátory záběru. Zásek s extra jemnými vlasci nesmí být žádné škubnutí, spíše se jedná o lehké přizvednutí špičky prutu vzhůru a vzad. Záběry bývají velmi jemné a rybář musí být maximálně soustředěný.
 
Při lovu na streamery používáme silnější návazce (0,16–0,22 mm, pro lov štik a candátů i silnější a v kombinaci s lankem). Šňůru stahujeme nejčastěji pod ukazovákem pravé ruky, držící prut, popřípadě levačkou do osmiček. Ať už vedeme streamer rychle či pomaleji, záběr bývá poměrně důrazný, podobně jako při vláčení. Sílu záseku přizpůsobíme velikosti a druhu lovených ryb. Po záseku větší ryby bývá první starostí dostat volnou šňůru do navijáku. Někteří rybáři zdolávají ryby z ruky - ale o zdolávání a vylovování zase příště.
 
JOSEF JEHLIČKA
FOTO: IVO NOVÁK, VLADIMÍR URBAN
Článek byl otištěn v časopisu 9/2009

Komentáře

Přidat komentář: