Facebook

partneři

Český rybářský svazModerní rybář

Přihlášení :: Registrace
JAK (NE)PORUČÍME VĚTRU, DEŠTI

NAŠE REPUBLIKA SE POZVOLNA VZPAMATOVÁVÁ Z DALŠÍ VLNY NIČIVÝCH ZÁPLAV. PO POVODŇOVÝCH KATASTROFÁCH V MINULÝCH DESETILETÍCH SE OBJEVIL ZATÍM DOST OPOMÍJENÝ FENOMÉN – POJEM BLESKOVÝCH ZÁPLAV. JE CHARAKTERISTICKÝ TÍM, ŽE SE PO PŘÍVALOVÝCH BOUŘÍCH ZVEDNOU PRUDCE HLADINY NEŠKODNÝCH ŘÍČEK A POTOKŮ A Z NEPATRNÉ VODOTEČE SE NA KRÁTKOU DOBU STANE DRAVÁ ŘEKA, KTERÁ SMETE VŠE, CO JÍ STOJÍ V CESTĚ. ALE I PŘÍVALOVÁ VODA, PROUDÍCÍ NÁHLE ZE STRÁNÍ V KOPCOVITÉM TERÉNU, NIČILA MAJETEK TĚCH, KTEŘÍ V POSTIŽENÉ LOKALITĚ SPOKOJENĚ ŽILI PO DESETILETÍ, NE-LI PO STALETÍ. KRUTÝM VÝSLEDKEM JSOU ZTRACENÉ LIDSKÉ ŽIVOTY A ŠKODY NA MAJETKU, KTERÉ JSOU V ŘÁDECH MILIARD KORUN.

 
Povodeň se běžně definuje jako přírodní katastrofa, která je způsobená rozlitím nadměrného množství vody v krajině. Následkem jsou škody na majetku, infrastruktuře, škody ekologické a často i tragické oběti na lidských životech. Ovšem ne každou povodeň lze takto charakterizovat. Například v Egyptě a v Mezopotámii se lidé naučili s pravidelnými a časově omezenými záplavami žít a počítají s tím, že jim velká voda po opadnutí zanechá zúrodněná pole. To platilo zčásti i v našich podmínkách, když se na rozlivových územích po opadnutí velké vody mohla pást stáda dobytka.
 
POVODNĚ SE VALÍ JEDNA ZA DRUHOU
Česká republika byla v posledních letech postižena velkými povodněmi hned několikrát. V červenci roku 1997 byla krutě postižena Morava a Slezsko (52 obětí, materiální škody ve výši 62 miliard Kč), ve východních Čechách byly velké záplavy v červenci roku 1998 (6 lidských obětí, materiální škody 2 miliardy Kč), a v Čechách záplavy tisíciletí v srpnu roku 2002 (17 obětí, materiální škody ve výši 100 miliard Kč).
 
Také letošní povodně si vyžádaly více než 10 lidských životů a náklady na odstranění škod budou ve výši několika miliard korun. Všechny uvedené povodně způsobily vytrvalé deště nebo v krátkém časovém období opakující se přívalové deště. Zápisy meteorologů ovšem dokládají, že ani v minulosti nebyly vydatné deště vzácností. Dne 29. Července 1897 bylo ve stanici Nová Louka (780 m) v Jizerských horách naměřeno absolutní maximum denních srážek - 345,1 mm. Ve 20. století bylo absolutní denní maximum srážek naměřeno 6. Července 1997 na Studniční hoře (1554 m) v Krkonoších, a to celých 260,9 mm. Povodeň si tehdy vyžádala 52 lidských životů.
 
O rozsahu a intenzitě povodní v minulosti se můžeme dočíst v městských kronikách, zůstaly nám zachovány i četné značky, kam až kdy hladina vody vystoupila. Na Labi najdeme takové značky na zámecké skále v Děčíně, v Praze je to například socha „Bradáče“, která byla původně umístěna na pilíři Juditina mostu a později byla přenesena na nábřežní zeď pod Křižovnickým náměstím mezi zbytek pilíře uvedeného mostu a Staroměstskou mosteckou věž. Obdivovat dnes můžeme pouze repliku původní sochy, originál je uschován v Muzeu hlavního města Prahy. Ovšem při poslední povodni, která tak tragicky postihla Prahu, stoupla voda „Bradáčovi“ nad hlavu a značky svědčící o tom, kam až hladina Vltavy při povodni v roce 2002 stoupla, najdeme s příslušným popisem na různých místech v ulicích Prahy (např. u východu z Valdštejnské zahrady v Letenské ulici). To, že původní Juditin most v Praze byl povodní v roce 1272 poškozen a v roce 1342 náporem ledu definitivně zničen, dokládá sílu povodní v minulosti. Rovněž Otava v minulosti ukázala, čeho je při povodni schopna. V Písku se při povodni v roce 1768 zřítila levobřežní brána Kamenného mostu.
 
JSME STŘECHOU EVROPY
Na našem území se nacházejí prameny tří velkých evropských řek – Labe, Odry a Moravy. Povodí Labe (148 268 km2) zasahuje na území čtyř států. Jsou to: Rakousko (0,6 %); Česká republika (33,7 %); Německo (65,5 %). Povodí Odry (118 861 km2) zasahuje na území tří států: České republiky (6,1 %); Polska (89%); Německa (4,7 %). Povodí Moravy (26 658 km2) zasahuje na území tří států: ČR, Slovenska a Rakouska. Z toho leží 80 % na území ČR. Z této skutečnosti vyplývá, a zkušenosti to potvrzují, že každá povodňová katastrofa většího rozsahu u nás má dopad i na okolní státy. Například obrovská povodeň, která postihla v červenci a v srpnu roku 1997 povodí Odry a Moravy, způsobila obrovské škody u nás, v Polsku a v Německu. O život přišlo 114 lidí, hmotné škody v Česku a v Polsku byly vyčísleny na 3,8 miliard euro, v Německu na 330 miliard euro. Jako povodeň tisíciletí byla označena katastrofa v roce 2002, která postihla především povodí Labe. Srážky tehdy začaly 5. srpna 2002. Vydatné deště zvedly hladinu Vltavy i v Praze. Korytem řeky se v městě valilo namísto normálního průtoku 150 m3/s neskutečných 5300 m3/s. V ČR si povodeň vyžádala 15 lidských obětí, více než 440 obcí bylo zaplaveno, 1,3 miliardy lidí byly povodní přímo postiženy a 200 tisíc lidí muselo být evakuováno. Hmotné škody dosáhly miliardových částek. Další obrovské škody vznikly v sousedním Německu, kde bylo zaplaveno 17 velkých měst.
 
POVODNI NEZABRÁNÍME, MŮŽEME JI VŠAK OVLIVNIT
Nesmírné utrpení postižených lidí vyvolává otázku, jestli ke katastrofám takového rozsahu vůbec muselo dojít. Jednoznačná odpověď zatím nebyla nikým dána. Pravda je, že povodně způsobené nadměrnými srážkami patří k přírodním úkazům, které zatím nedovedeme ovlivnit, můžeme se však naučit s nimi žít. Narůstající extrémní výkyvy počasí jsou zřejmě svázány s globálním oteplováním naší planety. Proto je zvýšená ochrana klimatu jednou z priorit naší doby. Ovšem rozsah škod vzniklých povodněmi je z velké části způsoben necitlivým, často přímo neodpovědným přístupem k našim vodním tokům a k celému povodí našich řek. Začíná to něčím, co lze označit za „modernizaci“ toků, spočívající například v narovnávání jejich koryt. Údajně i proto, aby se předešlo povodním. Odhaduje se, že se jen v naší republice takto zkrátila délka toků až o jednu třetinu. Náklady na nápravu některých nevhodných zásahů uskutečněných v minulosti se nyní od hadují na 115 miliard korun. Snad by částkou 7 mi liard korun mohla přispět i EU. Zatím se na obnovu toků, a to téměř výhradně v jejich horních částech, vynaložilo od roku 1992 okolo 3 miliard korun. Jak se ukázalo v poslední době, jsou to převážně horní části potoků a říček, které byly bleskovými povodněmi nejvíce postiženy. Podle Ministerstva životního prostředí bude revitalizaci vyžadovat asi 45 tisíc kilometrů našich toků, jejichž koryto se v minulosti nevhodným zásahem člověka změnilo.
 
 
Ale nejen napřímená koryta našich řek přispívají ke zvýšenému nebezpečí povodní. Nesmíme za pomenout na „moderní“ formy hospodaření, které byly vnuceny našim zemědělcům. Především vzhledem k násilné kolektivizaci vznikaly obrovské lány, které (především na svažitém terénu) jsou doslova naprogramovány pro to, aby při vydatnějších srážkách odvedly co nejvíce spadlé vody co nejrychleji do níže položených oblastí. Absence jakýchkoliv mezí a půda, která obsahuje stále méně organických částí (nejrůznějších organizmů, humusu) způsobily, že půda ztratila přirozenou sací schopnost a tím i možnost akumulace srážkové vody. K tomu se musí připočítat pěstování tzv. širokořádkových plodin, například kukuřice, na prudších svazích. Vznikají tak obrovské tabule, po kterých voda splachuje ornou půdu do níže položených částí. Vodní erozí je u nás ohroženo 42,2 % zemědělských půd. Na některých místech naší republiky splaví voda za jediný rok až 150 tun půdy z jednoho hektaru! Na jižní Moravě najdeme dokonce už nyní oblasti, kde ornou půdou prostupuje hornina. Částečnou nápravu by snad mohla přinést nová evropská legislativa, která má platit od příštího roku. Podle ní by například pozemky se sklonem větším než 7 stupňů nesměly zůstat přes zimu bez ochranné vegetace. Některé plodiny, které jsou z hlediska eroze půdy nejrizikovější, jako je již zmíněná kukuřice, řepa a další, se nebudou smět pěstovat na zvláště ohrožených místech.
 
Podobná je situace i s našimi lesy, které buď vyhynuly vlivem spadů z průmyslových podniků či byly vykáceny a pokud byly nahrazeny, tak často nevhodnými dřevinami. Konstatuje se, že srážkově nejbohatší oblasti našich hor ztrácejí schopnost zadržovat vodu. Jedná se bohužel o celosvětový problém, protože z povrchu zemského zmizí každý rok přes 36 milionů hektarů lesa. Například Jižní Amerika se potýká s ubýváním Amazonského pralesa. Za dvacet let nebude 60 procent jihoamerické džungle buď vůbec existovat, nebo bude nenávratně poškozeno.
 
POMOC HLEDEJME I V PŘÍRODĚ
Možných opatření, která by mohla alespoň zčásti zmírnit dopady povodní, je jistě mnoho. Ovšem – pro každý typ povodně je nutný jiný postup. Je zde však jeden společný limitující faktor. Ano, peníze. A jsou to i zájmy skupin a jednotlivců, jejichž záměry by přijatými opatřeními mohly být ohroženy. Některé nutné změny v zemědělství by mohly být pro farmáře místy skoro likvidační. Tím usilovněji se musejí hledat vhodná řešení a vyhovující kompromisy. Záplavám v nížinných částech toků by zčásti jistě odpomohlo vytvoření poldrů a obnova záplavových území tam, kde se to jeví jako účelné.
 
Vezměme třeba povodí Bečvy a Moravy. Tam by bylo pro tento účel potřeba zakoupit 12,5 tisíc hektarů orné půdy. Obnovené lužní lesy a louky by však mohly zachytit až 125 milionů kubíků vody a navíc by po opadnutí vod vyprodukovaly ročně obrovské množství biomasy. Náklady by byly ve výši asi 2,5 miliardy korun. Vliv přehrad na průběh povodní je také nesporný – a pozitivní. Bez Vltavské kaskády by na řece Labi pod soutokem s Vltavou došlo při extrémních povodních na úrovni povodně roku 2002 k navýšení kulminačních průtoků asi o 1,6 až 3,7 %. Rovněž samotné řeky meandrující v přirozených korytech se svými pobřežními porosty a záplavovými oblastmi jsou do určité míry schopné ztlumit vodní nápor. Jako příklad se uvádí francouzská řeka Allier, kde se díky snaze místních obyvatelů místo stavby přehrady vykoupila půda v záplavovém území. Nyní se tam řeka může v případě povodně bezpečně rozlít do širokého okolí. Současnost potvrdila správnost podniknutých kroků. Záplavová oblast poskytuje bohatou pastvu pro dobytek, sportovní rybáři zde našli rybářský ráj, v celém okolí stoupla hladina spodní vody a obnovily se i zdroje pitné vody. Naopak poněkud méně radostná situace je v Německu v povodí Labe, kde v současnosti zůstalo zachováno jen 15 % původní záplavové krajiny a řeka při povodni v roce 2002 ukázala, čeho je schopna.
 
NÁPRAVA ŠKOD Z POVODNÍ NENÍ SNADNÁ
Důsledky katastrofálních povodní jsou známé. Nenahraditelné ztráty na lidských životech a obrovské materiální škody. Málo, ne-li vůbec, se hovoří o těch na první pohled neviditelných škodách - a to je kvalita vody. Po záplavách vidíme desítky zcela zničených aut, v podstatě konzerv s obsahem olejů a kyselin, dovídáme se o zničených čističkách odpadních vod, o vyplavených chemických provozovnách, které zpracovávají životu škodlivé chemikálie, vyplaví se septiky. Kdysi jsme se ve škole učili, jaké neuvěřitelné množství vody dovede znehodnotit třeba jen jedna kapka motorového oleje. Velká voda přitom odplaví obrovská množství biologicky a chemicky nebezpečných látek i motorových olejů.
 
Příroda je mocná, ale ne všemocná. S něčím si poradí sama, zlomek procenta nápravy zajistí člověk. Třeba vyčistí zdroje pitné vody. Ale kam zmizí nebo spíše nezmizí to obrovské množství škodlivin? Není za této situace boj o čistotu vody bojem s větrnými mlýny? Když se po roce 1990 začala věnovat čistotě vody zvýšená pozornost, bylo to vhodině dvanácté. Ale úspěch se dostavil. Jen v časovém rozpětí let 1989 – 2004 klesly v Labi naměřené hodnoty podílů těžkých kovů: u olova o 46 %, u rtuti o 92 %, u kadmia o 19 %, u zinku o 71 %, u chromu o 86 % atd. Jak se kvalita vody a především sedimentů na dně velkých řek změní po záplavách?
 
Závěrem konstatujme známou a neměnnou skutečnost. Povodně jsou přirozenými jevy v přírodě, se kterými lidé jako součást přírody byli, jsou a i nadále budou konfrontováni. Musíme se naučit žít v souladu s přírodou, musíme se naučit optimálně využívat možností, které nám příroda nabízí. Nyní musíme v souvislosti s nastupujícími klimatickými změnami počítat s tím, že extrémním projevům počasí, jako jsou nyní aktuální bleskové povodně, budeme vystavováni stále častěji. Voda se stává stále více klíčovou surovinou, i když se nám často ukazuje z té hrozivé stránky.
 
Bez vody neexistuje život.
 
ARNOŠT KIELAR
FOTO: LUDĚK ŠVORC,
VLADIMÍR URBAN, ARCHIV
Článek byl otištěn v časopisu 9/2009

Komentáře

Přidat komentář: