partneři

Cesky Rybarsky SvazModerní rybář

Přihlášení :: Registrace
KDO JE VLASTNÍKEM HRÁZE RYBNÍKA? KDO JE VLASTNÍKEM CELÉHO RYBNÍKA?
Jan Sýkora | Právní poradna | Komentáře
V diskuzích, jejichž předmětem je cokoli, co se týká rybníka, se promiscue (česky hodně volně řečeno – jak to koho napadne) používá pojem – vlastnictví rybníka. Ovšem nejen v diskuzích; s tímto pojmem pracují i zákony, např. nejbližší zákon o rybářství (viz např. § 4 odst. 3 písm. a/ zákona). Problém nastává tehdy, jestliže je zde několik různých subjektů, z nichž každý vlastní některý ze zatopených pozemků, další vlastní pozemky pod hrází, někdo jiný zase hráz (jako stavbu) samotnou. A pak to všechno komplikuje ten, kdo hospodaří s rybníkem na základě určitých veřejnoprávních oprávnění (např. vodohospodářské správy). Dochází poměrně často ke střetu zájmů těchto různých subjektů. Paradoxem je, že zejména byrokrati ze správních (či jim podobných) úřadů se řádně neorientují v tak základní otázce, jakou je „vlastnictví rybníka“ a ne vždy důvodně uplatňují nepřijatelný vrchnostenský přístup k ostatním „vlastníkům“. Protože některé ze sporů se dostaly až k soudu, využiji soudní judikatury k objasnění problematiky.
 
 
Předně je třeba řešit otázku, zda rybníkářské hospodaření (§ 1 odst. 1 písm. b/ zákona o rybářství) může být neoprávněným zásahem do vlastnického práva vlastníka/ků pozemků, které tvoří dno rybníka, resp. na kterých se rybník nachází. K rybníkářství je oprávněn vlastník rybníka nebo vlastník zvláštního rybochovného zařízení, popř. jejich nájemce na základě písemně uzavřené nájemní smlouvy s vlastníkem za účelem rybníkářství (§ 3 odst. 1 zákona o rybářství). Kdo je to tedy vlastník rybníka?
 
Rybník není ve smyslu občanskoprávním (soukromoprávním) samostatnou věcí
Takovou, se kterou by mohlo být nakládáno odděleně od pozemků tvořících jeho dno a břeh (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 23/1999), což platí ovšem i obráceně, tedy že nelze nakládat s pozemky tvořícími dno rybníka, aniž by bylo nakládáno alespoň částečně se samotným rybníkem. Toto pravidlo se však neuplatní, má-li zvláštní právní předpis pro určitý okruh právních vztahů jiné vymezení rybníka (viz i usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 375/01), což je i případ zákona o rybářství (§ 2 písm. c/ zákona o rybářství). Z toho tedy také plyne zásadní závěr, že vlastníci pozemků, na nichž se rybník nachází, jsou povinni strpět umístění rybníka na svých pozemcích (vyplývá to z ust. § 50 písm. c/ vodního zákona v souvislosti s ust. § 43 odst. 1, § 44 odst. 1 a § 55 odst. 1 vodního zákona).
 
Z výše zmíněných ustanovení vodního zákona ale neplyne (není to předmětem úpravy vodního zákona) právo provozovat na rybníku rybníkářství. To upravuje zákon o rybářství. A proto je nutné dovodit, že k rybníkářství je oprávněn vlastník rybníka, vymezeného v ust. § 2 písm c/ zákona o rybářství (pro připomenutí, pro účely zákona o rybářství „se rozumí rybníkem vodní dílo, které je vodní nádrží určenou především k chovu ryb, ve kterém lze regulovat vodní hladinu, včetně možnosti jeho vypouštění a slovení; rybník je tvořen hrází, nádrží a dalšími technickými zařízeními“).
 
Jaký má tedy vztah vlastnictví zatopených pozemků k vlastnictví rybníka?
Platný zákon o rybářství se o zatopených pozemcích jako součásti rybníka nezmiňuje, avšak uvádí jako součást rybníka „nádrž“. Neuvádí ovšem, co se pojmem „nádrž“ přesně rozumí; při výkladu tohoto pojmu je tudíž třeba přihlédnout k jiným obecně závazným právním předpisům, týkajícím se nádrží. Ve smyslu ust. § 55 odst. 1 vodního zákona je vodní nádrž vodním dílem, které slouží ke vzdouvání a zadržování vody a je proto vyloučeno, aby vodní nádrž byla totožná pouze s vodou, k jejímuž zadržení má sloužit. Navíc si nelze představit vodní nádrž beze dna, které v daném případě tvoří pozemky. Lze ale vyloučit výklad, podle něhož by platné právo umožňovalo v některých souvislostech rozlišit pozemek od vodní nádrže na něm umístěné a že by tedy pozemek podle takového výkladu nebyl součástí rybníka ve smyslu zákona o rybářství. Opak je pravda, zatopený pozemek je vždy součástí rybníka ve smyslu zákona o rybářství!
 
V katastru nemovitostí se jako parcela eviduje pozemek, na kterém je vodní nádrž (§ 4 odst. 4 písm. a/ vyhl. č. 26/2007 Sb., kterou se provádí katastrální zákon č. 265/1992 Sb.). Tato vyhláška také v příloze č. 1 označuje za vodní plochu „pozemek, na kterém je koryto vodního toku, vodní nádrže“.
 
Nyní je na místě připomenout čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (součást ústavního pořádku ČR), který stanoví: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“ Zákon o rybářství v případě tzv. uzavřené vody (zahrnující asi i neprůtočné rybníky) počítá s tím, že vlastníků nebo spoluvlastníků pozemku, na kterém se nachází uzavřená voda, je více. U rybníka zjevně s více vlastníky pozemků jako osobami k výkonu rybářství oprávněnými nepočítá (bohužel zákon ani důvodová zpráva k němu tento přístup nijak nevysvětlují). Předcházející zákon o rybářství č. 102/1963 Sb. obsahoval daleko zřetelnější úpravu, kterou lze shrnout tak, že pokud vlastník zatopeného pozemku nebyl totožný s vlastníkem dalších věcí tvořících rybník (hráz, výpustní zařízení atd.), pak za „vlastníky rybníka“ bylo třeba považovat všechny tyto osoby. Pokud by tedy mělo platit, že současný zákon o rybářství skutečně vlastníka zatopených pozemků vylučuje z hospodaření na rybníku, znamenalo by to, že oproti předchozímu stavu omezuje jeho vlastnické právo. Jak již uvedeno, text zákona ani důvodová zpráva k němu výslovně nezdůvodňují existenci veřejného zájmu na takovém omezení, zákon pak ani nestanoví náhradu pro takto omezené vlastníky pozemků, resp. způsob jejího určení.
 
Je proto namístě chápat pojem „nádrž“ ve smyslu § 2 písm. c/ zákona o rybářství jako objekt tvořený též dnem (zatopenými pozemky). Jak konstatuje Nejvyšší soud ČR… „Takový výklad odpovídá nejen obvyklému chápání tohoto pojmu (nelze si představit nádrž bez materiálního základu, umožňujícího zadržení vody), ale také vylučuje i problémy spojené s definicí rybniční nádrže jako objektu bez pozemků (pak by patrně mohlo jít jen o zadrženou vodu). Zejména však jde o výklad ústavně konformní, vylučující možnost, že by mělo ze zákona dojít k omezení vlastnického práva vlastníka zatopených pozemků bez jasně definovaného veřejného zájmu na tomto postupu a také bez stanovení náhrady.“ Vlastníka pozemku tvořícího dno rybníka tak nelze vyloučit z podílu na „vlastnictví rybníka“.
 
Z výše uvedeného ovšem vyplývá zcela zásadní závěr: Jsou-li věci tvořící podle § 2 písm. c/ zákona o rybářství rybník (hráz, nádrž = zatopené pozemky, technická zařízení) ve vlastnictví více osob, je třeba na jejich vzájemné vztahy aplikovat přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví.
 
A jak je to tedy s vlastnictvím hráze rybníka? Je jejím vlastníkem vlastník pozemku, na němž hráz stojí?
Občanský zákoník v ust. § 120 odst. 2 stanoví, že stavba není součástí pozemku. Nevymezuje však, co to stavba je (rozsudek NS ČR sp. zn. 22 Cdo 1221/02)… V několika dalších rozhodnutích Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud občanskoprávní předpisy (tedy zejména občanský zákoník) používají pojem „stavba“, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů. Stavební předpisy chápou pojem „stavba“ dynamicky, tedy jako činnost směřující k uskutečnění díla, někdy ovšem i jako toto dílo samotné. Naopak pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (rozsudek NS ČR sp. zn. 3 Cdon 265/96). Stavba, která není věcí, je součástí pozemku a vlastnictví k ní nabývá vlastník pozemku přírůstkem. Hráz rybníka je sice vodním dílem (§ 55 odst. 1 písm. a/ vodního zákona), to ovšem ještě neznamená, že jde o samostatnou stavbu ve smyslu občanského práva. Lze jen připomenout, že podle výslovného znění vodního zákona jsou vodním dílem i některé objekty, které samostatnými věcmi zřetelně nejsou, např. zavlažování a odvodňování pozemků, stavby k vodohospodářským melioracím, stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta vodních toků apod.
 
Pravidlem bývá, že je-li stavba výsledkem stavební činnosti, je také samostatnou věcí
V některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je postavena a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc (např. meliorační zařízení, některé ploty a zídky apod.). V krajním sporném případě nebude ani možno stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy tedy půjde o samostatnou věc a kdy o součást pozemku. V úvahu bude třeba brát zejména to, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností a to s přihlédnutím například a zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (tedy např. předmětem prodeje a koupě, nájmu, výpůjčky apod.). Značný význam bude také mít samotné provedení stavby.
 
Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku
V případě hráze rybníka je významný způsob jejího stavebního provedení, tj. zda jde převážně o hráz vzniklou navršením zeminy, která plynule přechází v pozemek pod ní ležící, nebo zda převažují stavební materiály (beton apod.), které tvoří samostatnou stavbu na pozemku. Proto bude třeba hodnotit nejen stavební provedení hráze, ale i to, jestli lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz, tedy – jestli je možné oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze. Je třeba zdůraznit, že není správný postup, kdy se vychází jen a pouze z kolaudačního rozhodnutí stavby hráze; je třeba hodnotit konkrétní provedení dané hráze podle výše uvedených hledisek. Ono je totiž takové rozlišení důležité nejen proto, aby vlastnické vztahy byly jasné a přehledné, ale i proto, že pokud by nebylo takové rozlišení možno vůbec provést, pak je zřejmé, že jde z hlediska občanského práva o jedinou věc, která může být předmětem právních vztahů jen jako celek. V takovém případě to, co je stavbou z hlediska veřejného práva (podle vodního zákona, zákona o rybářství apod.), je z pohledu práva občanského jen součástí pozemku; jinými slovy – vlastník pozemku je i vlastníkem hráze na něm postavené.
 
ALEXANDER ŠÍMA
(Volně na motivy rozsudku Nejvyššího soudu ČR
ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 22 Cdo 1121/2008)
FOTO: VLADIMÍR URBAN
Článek byl otištěn v časopisu 6/2009
 

Komentáře

Přidat komentář: