partneři

Cesky Rybarsky SvazModerní rybář

Přihlášení :: Registrace
ČESKÝ VIKING INDIÁN, MANITOU? ESKYMÁK, E.T., TO NIKDO NEVÍ: TAK JSME SE ZEPTALI!
Jan Sýkora | Lidé | Komentáře
Když se mu narodila Bára, které je dnes devatenáct, stalo se to 16. června. Okamžitě věděl, že je to dar z nebes. Toto červnové datum je, jak známo, magické pro všechny rybáře, kteří vyznávají lov dravců. Dcerka navíc měřila rovných 50 cm, což bývala a je míra štiky. Rybář a kreslíř Zdeněk Hofman okamžitě věděl, že se stal jedním z menšiny otců, kteří vysypou narození svého dítěte z rukávu. A taky že ano.
 
Váš táta byl vášnivý holubář. Zajímalo by mě, jaká okolnost vás coby kluka přivedla k rybám a ne k vrkajícím opeřencům…
Z nejširší rodiny po generace dozadu jsme se starším bráchou byli první, kteří jednoho dne popadli prut a šli na ryby. Mně tahle láska vydržela dodnes, bratr od ní poněkud zběhl, protože je spíš po tátovi. Bydleli jsme ve vesnici Černilov, v ní byl rybníček, v něm voda a pod hladinou tajemství v podobě ryb. Žili jsme na statku, kde naši chovali pomalu veškerou zvěř – koně, prasata, krávy, kozy včetně slepic, holubů a andulek. Zvířata jsme znali. Ryby ne. A tak jsem na ně začal chodit. Navíc jsem sbíral brouky a další havěť, což jsem mohl dělat i u vody. Naháněl jsem potápníky a čolky, při tom chytal ryby a u vody se mi zalíbilo natolik, že jsem ji už nikdy neopustil.
 
Snad každý kluk míval staršího kamaráda, strejdu, učitele, prostě rybáře, který ho zaučoval a radil mu nejrůznější fígle. Co vy?
Měl jsem dva. Nejdříve katolického faráře pana Kráma, kterého jsem tuze moc chtěl vidět při kázání. Jenže maminka mi řekla, jak by to vypadalo, kdyby evangelík chodil do katolického kostela, takže z toho sešlo. Zato jsem naslouchal jeho kázání u vody. Sice tam toho moc nenamluvil, ale stálo to za to. Pan Krám byl i holubář, asi se vypovídal s tátou v holubníku, kde spolu trávili dlouhé hodiny. Pak pana faráře, mého anděla strážného, který mě u vody hlídal až do tmy, což bylo samosebou úplně jiné kouzlo, přeložili do Kostelce nad Orlicí, takže na řadu přišel další strejda, jak říkáte. Ve třinácti jsem si ho u vody našel sám. Jmenoval se Josef Dušek. Trávil jsem s ním spoustu času a byl to obrovskej frajer a znalec, někdejší továrník – puškař, kterému komunisti všechno sebrali. A tak jsem se dozvěděl mnoho nejen o vodě, přírodě a rybách, ale i o historii. To, co školní osnovy neobsahovaly. S ním jsem už začínal za rybami dojíždět, třeba za štikami na Rozkoš i jinam. Poznával jsem jiné vody a další druhy ryb v nich bral jako výzvu.
 
To znamená objevování nového, rodný rybník už vám nestačil…
Jasně. O tom asi rozhodla ta Rozkoš. Zpočátku jsem tam viděl rybáře, který vytáhl nejmíň desetikilového kapra, později jsem tam objevil štiky. Pochopil jsem, že rybářský svět je od domova dál. Začínal jsem s obyčejným proutkem, vlascem a háčkem na pytlačku. Pak jsme zjistili, že existují bambusové pruty, takže jsme bambus odloupávali z ochranných obalů stromů, ale výsledky byly zoufalé. Pak jsme jednoho dne s bráchou od našich dostali laminátové pruty a to už byla senzace, to už jsme byli profíci.
 
Byl jste coby kluk u vody trpělivý? Řadu dětí totiž počáteční neúspěchy odradí a vrhnou se na něco jiného…
Brácha u vody moc dlouho nevydržel. Já jo. Kolikrát jsem u vody zůstal sám, když to ostatní kluky přestalo bavit a šli hrát třeba fotbal. Dokázal jsem se zabavit a nenudit.
 
Jak to bylo s vámi a rybařinou v období puberty, když se vám začínaly líbit holky?
Přiznávám, že z doby od patnácti do osmnácti let si spíš pamatuji ty holky, než ryby. Mé návštěvy u vody sice řídly, ale neustaly. Navíc jsem se v té době začal věnovat dalšímu koníčku, hudbě. V patnácti jsem začal bubnovat v kapele, takže zkoušky i vystoupení taky stály nějaký ten čas. Ale dobře si pamatuju, že když jsme jezdívali koncertovat na zábavy, většinou jsem si s sebou pruty přibalil. Druhá věc je, že jsem kolikrát ani nenahodil, protože posezení u piva bylo mnohem lákavější. Ale snaha byla. A dobrý úmysl se počítá. Ostatně, někdy jsem rybařil i na čundrech, samozřejmě jsem s sebou měl pruty i tehdy, když jsme sjížděli řeky. To ani jinak nešlo. Jenže tenkrát jsem měl dilema. Ostatní šli večer do hospody, jak to tak už na vodě bývá, a já přemýšlel: Jít s nimi, anebo zůstat v krásné zátočině a podráždit rybky? Když jsem zůstal na břehu, aspoň jsem ohlídal ostatním věci. Když jsem šel s ostatními, nehlídal je nikdo.
 
Co bylo po vojně?
Do doby, než jsem narukoval, jsem chytal vesměs pravidelně. Po vojně ale rok, dva trvalo, než jsem se k rybám vrátil. Jednak jsem zůstal v Praze, jednak jsem se musel přehlásit do jiné MO, jednak čerství civilisté po návratu do běžného života obyčejně vychutnávali jiné slasti.
 
Máte nějakou opravdu dobrou kamarádku – rybářku?
No, chodím s Lenkou, a ta je u vody vážně dobrá. A pak si moc vážím Ivy Štruncové, reprezentantky v plavané. Kolikrát ostřílení chlapi jen koukali, když u vody začala koncertovat. Párkrát jsem to viděl na vlastní oči a musel jsem se smát, když třeba na Pálavě místní borci zírali.
 
V jakém období jste se začal v rybařině vzdělávat, pídit po informacích? Ptám se na dobu, kdy vám už u vody nestačila rousnice nebo kousek těsta?
Tato oblast měla několik fází. Zhruba v deseti letech jsem začal chodit do naší knihovny, odkud jsem si postupně odnášel verneovky, foglarovky, Otu Pavla i další klasiky, třeba Tejčkovu encyklopedii Rybářský sport. Nejdřív jsem pátral po knížkách o všelijaké havěti, broucích, motýlech a s tím se pak svezly i ryby. Tenkrát tam měli asi deset knížek o rybách a všechny jsem přelouskal. S postupnými úspěchy u vody potom přicházely na řadu další touhy. Jenže sám dobře víte, že tehdy moc knížek o rybařině, na rozdíl od žhavé současnosti, nebylo. A tak jsem četl hlavně vaše Rybářství. Pan Dušek, o němž jsem mluvil na začátku, měl na půdě mnoho ročníků, takže jsem v tomto směru měl eldorádo. Dnes je to už snadné, informace se na vás hrnou odevšad, ani je nestačíte vstřebávat. Stejně jsem ale nejvíc věcí odkoukal od ostatních.
 
Nyní dáváte přednost dravcům. Čím vás oslovili především? A kdy to bylo?
Poprvé asi v šestnácti. Rozkoš byla upuštěná a chytalo se tam tenkrát strašně moc štik. Působilo to na mě až mysticky. Pak jsem pár let chytal hlavně kapry, zejména na Pálavě. Experimentovali jsme s vlastnoručně připravenými boilie, které tehdy ještě pomalu nikdo neznal, ale přišel čas, kdy mi tahle rybařina začala připadat stereotypní. V ten čas jsem se úplnou náhodou seznámil s partou kluků z Českého Krumlova, vyrazili jsme do Švédska na dravce a bylo vymalováno. Jiné prostředí, větší ryby, dostala mě přenádherná příroda. Nastal čas nejrůznějšího experimentování, jak s dobou lovu, tak technikami, nástrahami… Přišly další cesty a výzvy. Taháte-li švédskou bojovnici třeba z dvacetimetrové hloubky, zažíváte jiný adrenalin, než když bojujete s naší zubaticí třeba hned kousek u břehu tůně, řeky. No a v posledních časech jsem se zamiloval do trollingu, takže se mám pořád nač těšit. Ale pozor! Obrovskou výzvou jsou i domácí vody. Čím jsem starší, tím víc si při nejrůznějších domácích cestách, třeba s kapelou, uvědomuju, kolik krásných lokalit ještě máme.
 
Byl byste ochoten cestovat za rybami do vzdálených, nebezpečných lokalit?
Kongo a podobné země velice rád přenechám jiným. Ale k dalším zemím se budu, řekněme, přibližovat postupně, pozvolna. Bez mučení přiznávám, že by se mi třeba moc líbila Aljaška.
 
Dokážete ulovenou rybu zabít?
Jako malý kluk ne. Donesl jsem domů kapra a musel se zavolat řezník, který nám zabíjel prasata, aby ho praštil. Jako větší kluci jsme si ale už třeba perlíny a tlouště pekli rovnou u vody. Bylo to strašně nehygienický, strašně dobrý a strašně krásný.
 
Podle některých vašich kolegů, článků a nakonec i fotografií vím, že si čekání na rybu u vody dokážete patřičně zpříjemnit jak jídlem, tak pitivem. To patří k nadstandardu, nebo je to normálka?
To k tomu aspoň občas patří. Pohoda je důležitá. Tohle jsem začal pěstovat na vandrech. Dodnes mám nejraději i na rybách léto, krásný večer, dobré jídlo, ohníček, něco k pití, klábosení, srandičky. Jen člověk nesmí zapomenout před půlnocí sbalit nádobíčko. I proto jsem rád, že se někde už může lovit přes noc. Jednou jsme byli u vody jen dva a měli políčeno na sumce. Otevřeli jsme lahvičku a dali si panáka s přáním, ať vousáč zabere. Nic. Tak jsme si dali dalšího. „Ať zabere,“ povídá kamarád. No, a když jsme se tímto způsobem překulili pod polovinu obsahu lahve, nalili jsme si znovu s tím, že jsme si unisono přáli, ať už raději nezabere. Co vám mám povídat, těsně před půlnocí zabral. Samozřejmě, že jsem ho utrhl, když jsem ho chtěl vytáhnout smykem.
 
Vaříte, pečete, smažíte?
Ano a dobře, i když jedno jídlo snad nikdy neudělám pokaždé stejné. Nikdy jsem nechodil do školky a školní jídelny, byl jsem doma s babičkou, která mi vyvařovala a já spoustu věcí pochytil. Prostě jsem se motal kolem plotny a pomáhal. A zůstalo mi to. Vařím rád a často.
 
Jak jste na tom s pouštěním ryb a jaký vztah máte k rybářům, kteří pokládají dvě hodiny strávené na břehu bez ryb za ztrátu času?
Extrémy jsou špatné jak tím směrem, tak oním. Však ono se to časem zase srovná a lidi dostanou rozum. Když si rybář od vody čas od času odnese rybu, je to v pořádku. Když někteří vezmou úplně každou šupinu míra nemíra a rybařinu hodnotí jen podle spořádaného či zašmeleného masa, je to špatně. Beru si příklad z indiánů, kteří lovili bizony pouze pro vlastní potřebu a jinak k nim vzhlíželi s úctou.
 
Je u nás rybařina drahá?
Myslíte-li tím cenu povolenky, musím říci, že ne. Budete-li chodit na golf, tenis a já nevím, na co ještě, budete mít příspěvky výrazně dražší. Zrovna tak u kulturních akcí. Tím ale neříkám, že rybářské vybavení pro fajnšmekry je levné. Dokonce bych k tématu řekl, že svazové vody jsou docela dobře zarybněné. Spíš jde o to umět ryby najít a obelstít je. A ne drbat o tom, že v nich nic není.
 
Kdy jste začal kreslit, což je dnes vaše hlavní profese?
To se opět musím vrátit do dětství… Kreslit jsem začal tehdy, když jsem začal chodit na ryby. Ale protože jsem býval zlobivý chlapeček, často jsem dostal zaracha v podobě zákazu rybolovu. A tak jsem seděl doma a kreslil. A protože jsem zlobil velice pravidelně, podle toho jsem také pravidelně kreslil. Někdy furt. Pak jsem taky kreslíval do školních sešitů, hlavně však na pijáky, no a bylo to. Právě na pijáky jsem začal kreslit komiksy. Hlavně učitele a příhody s nimi. Tím jsem se začal mírně proslavovat v okolí.
 
Kdy jste si poprvé uvědomil, že byste se prostřednictvím ilustrací a vtipů mohl živit?
V období vojny. V časopisu Československý voják, který tehdy vycházel, vyhlásili nějakou soutěž a já si to do ní střihl. Buď jsem skončil první, nebo druhý, to si už nepamatuju, ale pamatuju si, jak jsem byl rád, že to k něčemu bylo. Vyšly mi tři obrázky, dostal jsem na tu dobu senzační honorář, bylo na pivo a já pochopil, že i tudy vede cesta. Po vojně jsem se dobrovolně přihlásil do výtvarného kurzu, pak začal obesílat další časopisy, po předlouhém čase mi něco vzali v Dikobrazu, i když mi tvrdošíjně odpovídali, že moje práce jsou úplně na prd. V roce 1989 se to pak zlomilo. Legrace je, že jsem se v Dikobrazu prosadil v říjnu 1989 a v listopadu už bylo po revoluci.
 
Máte osobitý styl, dnes jste velice uznávaným kreslířem. Vaše ksichtíky lidí, ryb a vůbec zvířat jsou nezaměnitelné. Jak dlouho jste se k vašemu současnému projevu propracovával? Hodláte na něm ještě něco měnit?
Všechno přicházelo samozřejmě postupně. Když už jsem výtvarničil poměrně dost, tak přišlo období, kdy jsem kreslil podobně jako třeba Kantorek, pak jsem se na chvíli přiblížil kupříkladu k Vyčítalovi a dalším autorům. Promíchávalo se mi to a hledal jsem se. Po nějakých čtyřech, pěti letech tápání jsem od tohoto stylizování zničehonic upustil a začal jsem kreslit vlastně skoro stejně, jako na začátku. Prostě kreslím s jinou perspektivou a dělám asi dobře. Předělávat se už nemíním.
 
Jakými tématy jste v kreslení začínal a kdy na řadu přišly ryby?
Měl jsem výhodu, že jsem se prosadil až po revoluci 1989. Mohl jsem vytvořit vše, co mě napadlo. Nemusel jsem na rozdíl od svých předchůdců dávat bacha na politickou dvojsmyslnost, tím jsem byl svobodnější. A protože se smělo už kreslit vše, záleželo na každém autorovi, jak půjde daleko. Třeba na téma krev, horor, sex…
 
Rybářská latina je jistě bohatým zdrojem inspirace…
Aby ne! Život přináší spoustu humorných situací a i rybáři jsou vynikající studnicí nápadů.
 
Řekl bych, že patříte k autorům, kteří upřednostňují vtip a nadhled před brutálnějším humorem, před přímočarou obhroublostí. Řečeno jinak, k vulgárnostem a sprosťárnám se, pokud vím, neuchylujete…
To je právě o těch mantinelech. Záleží na každém autorovi, co podle něj ještě vkusné je a co ne. Taky nechci hrnout své práce do novin a časopisů za každou cenu, abych dostal co nejvíce peněz. Osobně se v kreslení řídím tím, že určité téma je někdy lepší jen naznačit, naťuknout, než ho vy vybalit naprosto otevřeně. Když se zamyslím nad vtipem jako takovým, jsem přesvědčený o tom, že jeho podstatou by neměla být sprostota, vulgárnost.
 
Jak tvoříte? Lehce, v dlouhém přemýšlení…
Jak kdy. Někdy je vtip ve vás a za chvíli ho máte na papíře, jindy si na něco vzpomenete a tu kterou situaci si uzpůsobujete k obrazu svému postupně. Někdy na nápad zapomenete a dorazí k vám v jiné podobě po čase, často se stane, že vás něco napadne, vy si myslíte, jaká je to sranda a nakonec zjistíte, že to tak není. Když posílám své dílko do světa, tak snad s uvážením, že nechci, aby bylo trapné.
 
Je na místě se zeptat, proč jste se převtělil do role českého Vikinga. Někteří naši čtenáři jsou celí tumpachoví, když vidí vaše fotografie s vikinskou helmou. Proboha, vždyť vy v ní chytáte i ryby! A to i v zahraničí! Co když vás někde na švédském jezeře vidí domorodec? Nechce se utopit?
Nic hlubokého v tom nehledejte… Začnu příkladem… Když jsem začínával kreslit, vždycky jsem si k obrázku namaloval ptáka. Pak jsem po dlouhých letech dělal pro nějakou firmu kalendář a oni mi volali. „Pane Hofmane, na obrázcích vám chybí ten váš typický pták!“ Prostě moje ptačí specialitka. A teď k tomu Vikingovi, aby bylo jasno… Míval jsem obchod a v něm jsme kromě jiného prodávali i nejrůznější blbůstky, jako různé masky a helmy. Poprvé jsem si na rybách nasadil masku Ufona. Bylo to na Alandech. Vraceli jsme se na lodi. Pod mostem byla mlha a na břehu posedávali místní rybáři, kteří lovili okouny. Volal jsem na ně: „E.T. domů, E.T. domů,“ přesně jako ve slavném filmu. Jenže oni mi nerozuměli, zato byli na infarkt. Propluli jsme kolem nich a oni dodnes nevědí, co to bylo za šílence. Na další výpravu do Švédska, jsem vzal vikinskou helmu s typickými rohy. Vikingové bývali stateční a veselí borci, tak trochu to naprosto nelogicky promíchávám s indiány a vše pochází z mé lásky k dobrodružným knihám a filmům. No a ta helmice je už součást mé osobnosti. Vikingové prý ve skutečnosti žádné rohy neměli. Ty jim přimalovali až autoři komiksů, což jsem vlastně já a v té helmě je navíc teplo a nefouká vám do uší… Čikahííí… Štikanatahůůů… Howgh!
 
VLADIMÍR URBAN
KRESBA: ZDENĚK HOFMAN
FOTO: ARCHIV ZH
Článek byl otištěn v časopisu 4/2009
 

Komentáře

Přidat komentář: